Zde jen'některé: Prší-li na Urbana, padá víno. Prší-li na sv. Jana, neurodí se ořechy. Prší-li na Hromnice, nezvede se lea; déšť Medardův, Janův a na Navštívení Panny Marie trvá potom čtyřicet dní, na Sedm bratří vydrží po sedm neděl. Deště ledových mužů (12. —14. máje) i uplakané Žofie (15. máje) nosí zkázu. Májová vlažička — obroste hlavička, májový deštíček — napadá chlebíček. Kdo začíná sekati v pátek, nedostane suchého stébla domů.

Pověra, že mnozí ani po smrti kýženého odpočinku ve hrobě nenacházejí, čas od času na určitých místech se zjevují a pozůstalé děsí, je dosud tu a tam mezi lidem naším na venkově rozšířena. Snahy a tužby, kterými mysl člověka za jeho žití byla proniknuta, chová zesnulý i po smrti. Tak dle našich pověr lakomec opouští noční doby svůj těsný byt, vykopává skrytý poklad a těší se z něho. Žena-šestinedělka navštěvuje svoje robátko, celuje a ošetřuje ho. Svárliví sousedi, na jednom hřbitově odpočívající, jsou často viděni, jak tu si vzájemně spílají, ano i mezi sebou zápasí. Hospodář, který za živa rád meze oborával a mezníky přesazoval, chodívá s meznikem pod paží a hlasitě volá: Kam ho dám ?

Takových a podobných pověrečných látek zmocňovali se rádi nejen národní básníci, ale i potulní jarmareční pěvci, a tak pověry znovu do lidu vnikaly a tu zase znovu se přemílaly. Byli pak to jmenovitě ť. zv. lidé světem jdoucí, jako krajánkové, vandrovní, podomní obchodníci, peciválové a j., kterým hospodář druhdy ve svém příbytku útulku buď přes noc, neb zuřila-li nepohoda, i na delší dobu rád poskytnul.

Lidé ti pak za takovou laskavost odměňovali se vyprávěním různých tajemných a pověrečných příhod, pro něž našlo se na venku vždy hojnost nadšeného poslucháčstva. Lví podíl ovšem připadl podivným posmrtným pověrám. Poněvadž pak tyto pro poznání smýšlení lidu našeho nejsou bez ceny, uvedu tu z nich některé, jak jsem je z úst starších lidí sebral:

Žena zabila muže a mrtvolu jeho zakopala doma prostě pod pe-činou. Po 7 letech zjevoval se jí zesnulý a to třeba v pravé poledne. Žena měla se ? němu vlídně a lichotila se ? němu: „Aj, ty milý muži, jak máš pěkné oči." Ten na to: „Sedm let jsem v zemi hnil, nikdy jsem neshnil. Jmenuj, co jmenuj, jen zuby nejmenuj." To řekl a zmizel. Když se zjevil po druhé, uvítala ho žena podobně jako poprvé a jmenovala jinou část těla. Když takto po čase vše vyjmenovala, pojmenovala přece jednou zuby. Jak vyřkla slovo zuby, chopil se jí nebožtík a na kusy ji roztrhal.