V Bitovanech zemřel sedlák, jehož statek sousedil se hřbitovem. Pozůstalou vdovu nemohli ničím upokojiti. Ustavičně zírala zaslzeným okem ke hřbitovu, a plačíc a naříkajíc volala bolestně: „Vrať, ó vrať se ke mné zpět." Jednou, když podobně opět činila, otevřely se náhle dvéře & zvěčnělý muž vstoupil do světnice. Bledý jeho obličej byl zasmušilý a takto bolně naříkal: „Ach, kdybys věděla, jak zlá je ta cesta zpáteční a jak hrozné útrapy mi svým rouhavým a pošetilým nářkem působíš, jistě bys ustala v marném volání mne na tento svět. Zanech tedy toho a raději se modli za spásu mojí duše."

Stará dohazovačka Vacková z Eosic dává hospodářům, kteří strhují čeládce dříve umluvenou mzdu, tento odstrašující příklad: Václav B. sloužil v jednom statku v Rosicích 9 let za čeledína. Tu se mu naskytla výhodnější služba v Horce. I dal hospodáři výpověď %e služby a žádal ho, aby mu vyplatil mzdu za celou tu dobu, co u něho sloužil. Hospodář mu hned peníze na stůl vysázel, ale za každý rok mu 1 zlatý strhl. Václav shrábl peníze, ale vyčítavě domlouval skrblíkovi: „Pantáto, jsem chuďas, a proto nebudu se s vámi advokátovat. Nechte si těch několik zlatých na světlo, až zemřete." Nedlouho na to, když Václav již novou službu nastoupil, bývalý jeho hospodář jda v noci v podnapilém stavu z Chrasti domů, utopil se v rozvodněném potoce.

Zesnulý nemaje v hrobě pokoje, zjevoval se každé noci Václavovi. Václav nemyslil nic jinak, než že je to sen, i umínil si jednou, že nebude spáti a vyčká, zda tentokráte se nebude zjevení opakovati. Avšak i tentokráte, jak udeřila dvanáctá, zjevil se bdícímu čeledínovi zase hospodář a takto ho oslovil: „Milý Václave, nemám pro těch devět zlatých, které jsem ti strhl, ve hrobě pokoje. Prosím tě, dojdi si ? mé ženě, ať "ti ty zadržené peníze vyplatí." — ,.Půjdu tam zítra ráno," na to Václav, „panímáma mi ale neuvěří." — „I uvěří, budu tam s tebou," pravil zase hospodář a po těchto slovech zmizel.

čeledín jak slíbil, šel ráno do Rosic a vyřídil vdově vzkaz zesnulého hospodáře. Když ta slovům jeho víry dáti nechtěla, vstoupil náhle sám zvěčnělý do světnice a smutně se na ženu svou zadíval. Ta nyní ovšem uvěřila a Václavovi na krejcar zadrženou částku vyplatila.

i Jednou vsadil se jakýsi srdnatý chasník v hospodě s jinými, že půjde o půlnoci na hřbitov a tu ve zvonici třikráte že udeří na zvon. To se mu sice podařilo, ale právě když vycházel ze zvonice, vkročil mu -do cesty duch, který měl na hlavě bílou čepičku. Smělý mladík ani toho se nezalekl, rychle sňal duchovi s hlavy čepičku a uháněl ze hřbitova. Když se přihnal s odcizenou čepičkou do hospody, vyprávěl tu na něho •čekajícím hostům o své příhodě. Přítomní se toho zděsili a čepičku nikdo přijmouti nechtěl. Chasník si tedy čepičku ponechal sám a doma ji prostě za okno pohodil.

Od té doby pak každé noci přicházel do stavení duch a žádal za navrácení uzmuté věci. Tu ji však přijmouti nechtěl, nýbrž si vymiňoval, že mu musí býti na hřbitově doručena. Náš chasník byl tedy přinucen