za milým stárkem. Ten uchýlil se do zvonice a lezl vzhůru ? zvonům. Mrtvý za ním nahoru, že pak ho hned nedostíhl, měl co děkovati jedině posvěcené křídě a svěcené vodě, kterou kol do kola stříkal. Když do-šplhal se první až ke zvonu, zabušil prudce srdcem na outor tohoto, nebožtík pak střemhlav padl k zemi, kde zůstal bez pohnutí ležeti. Ráno byl znovu do svého hrobu pohřben a více strašit nepřicházel.

Před dávnými lety byl povolán krucemburský pan farář ? těžce nemocnému. Nemocný hned po přijetí nejsvětější svátosti skonal. Byl to veliký hříšník. Nedlouho na to bylo ve příbytku kněze v noci někým prudce zabušeno na okna, žo se až země otřásla. Spící kněz tím jsa probuzen, slyší blas: „Co's mi dal, to si vem'." To se opakovalo několik nocí po sobě. Tu se kněz rozpomenul na člověka, kterého nedávno zaopatřoval, a napadlo ho, že by to mohlo býti ve spojení s tajemným nočním zjevem. I nechal vykopati tělo zesnulého hříšníka, a aj! Ten měl velebnou svátost na bradě. Kněz mu ji tedy vzal a dal pak tělo znovu zakopati. To však přece neprospělo. Hříšník prý zjevoval se ještě později, nosil však hlavu pod paží.

Eozárka sloužila ve velkém městě. Chytla se tu světa a dala život několika nemanželským dítkám. Jak se které narodilo, hned je matka sprovodila se světa. V domě, ve kterém vraždy novorozeňátek byly páchány, zazníval noční doby pláč a nářek. Bědovaly to dušičky zavražděných dítek. Jednou zjevily se majiteli domu toho, daly se mu znáti a naříkaly, že nemají pokoje proto, že je matka svátostí sv. křtu neopatřila. Druhého dne šel pán na úřad a tu oznámil, co se v jeho domě děje. Rozárka byla uvězněna. Tu se přiznala ke všem vraždám a byla odsouzena ku trestu smrti provazem. Jak ji vedli ? šibenici, kráčely všechny dušičky za matkou a hořce plakaly. To viděli všichni přítomní. Jak bylo po popravě, vzneslo se 7 bílých holubiček do výše; tolikéž měla ta matka dítek.

Lakomá hospodyně nerada dávala almužnu. Přišel-li do statku žebrák, tu ona peníz, který mu měla dáti, schovala do truhly. Po čase, když byla truhla takovými penězi naplněna, otevřela hospodyně víko. Než jaké bylo její překvapení, když v truhle uzřela plno hadů a štírů. Toho se velice zhrozila, i šla ke známé nábožné stařeně prositi za radu. Ta jí byla tou radou, že jí nezbývá jiného, leč aby sama do té truhly se položila. I zachovala se, jak jí bylo poraděno, a když domácí po dlouhém čase truhlu otevřeli, vyletěla z této — bílá holubice.

V Bělé u Luže ležela stařena jakási na smrtelném lůžku. Ráda by se ještě smířila se svojí dcerou, se kterou žila již delší dobu v nevůli. I poslala si pro ni. Dcera, kterou ještě muž její více proti matce popuzoval, ani teď- nepřála si smíru, vyzvání matčina neuposlechla, ba ani na pohřeb se nedostavila. Trest následoval brzy v zápětí. Každé noci o jedenácté hodině vznášel se od oken ? lůžku, na němž manželé odpočívali, černý stín, který padl na oba, je tížil a dusil, tak že na nich smrtelný pot vyvstával. Aby se těchto útrap sprostili, povolali ? sobě zpěváky, kteří před pohřbem u mrtvoly smuteční své písně prozpěvují.