Ti pak tu dlouho do noci zpívali, jako by v domě byla mrtvola. Jak donotovali: amen, ozvalo se po chvíli zvenku tajemně a žalostně ,amen' po každé dozpívané písni. Zpěváci tím se poděsili tak, že vícekráte do smutného a zakletého toho stavení vstoupiti nechtěli. Poněvadž pak ta-jemaý stín nad lůžkem nešťastných manželů dále určitou dobu se vznášel a je děsil, vyprodali se, opustili svoje rodiště a odstěhovali se daleko až za moře, kde v bídě a nouzi skonali.

V márnici u chrasteckého hřbitovního kostelíka sv. Martina visí starý obraz Ukřižovaného, který sem, jak z nápisu vysvítá, darovala paní Kateřina Miillerová, manželka hejtmana panství chrasteckého, a to na upomínku úmrtí své matky Rosiny Weirichovy, r. 1674 v 95. roce věku svého zemřelé. Před obrazem tím často prý se modlívala jakási stařena. Ta jedenkráte zpozorovala po svém boku stín cizí osoby ženského pohlaví. Stín onen pozorovala potom vždy, kdy tu trvala na modlitbách. Stín ten ? ní jednou také promluvil, a sice prosil ji, aby se zaň modlila, že nemůže v hrobě pokoje nalézti. Nesmí však se při modlitbě, děj se co děj, na zad obrátiti. Stařena měla upřímnou vůli nešťastné duši pomoci, činila tedy dle přání jejího a ani se neohlédla, když uzřela hada, proti ní sršícího, a jiná hrůzná zjevení.

Doma ovšem vyprávěla, co se v kostnici dalo, než nikdo jí nechtěl uvěřiti. Druhého dne tedy, když se jí opět stín zjevil, žádala ho, by jí dal nějaké znamení, by jí spíše uvěřili. I dotkl se stín oné duše třemi prsty ruky její, a na tom místě, kde prsty na ruce spočinuly, kůže uschla. Na to duše prosila, aby dala za spásu její na tři mše svaté, které měl ale odsloužiti kněz, mající černé vlasy. Toho času byl v Chrasti mladý kněz jakýsi, u kterého dala vskutku žena ta na tři mše svaté. Když kněz mše sloužil, znamenal vedle ženy jakýsi matný stín jiné osoby. Jak třetí mši dosloužil, stín zmizel, mladý kněz však do roka zemřel.

Druhdy stávaly ve venkovských márnicích kostry t. zv. fekstů („festů"). O lidech takových se bájilo,*) že přišli na svět v jakémsi obalu. Obal ten musil s nich býti opatrně sňat a pak jim uschován. Když pak novorozenec odrostl, musil obal ten, dobře usušený, pod levou paží nositi, člověk takový vynikal obrovskou silou a byl i v boji ne-zranitelný, neboť se ho kulka ani netekla, toliko skleněná kule mohla mu ublížiti. Podal jsem již v chrudimském „Českém Východu" několik zpráv o těchto fekstech; poněvadž však věc sama je dosti pozoruhodná a v dosud vyšlých sbírkách lidového podání dosud málo o předmětu tom vyšlo na světlo, dovolím si tu stručné ještě se zmíniti, co mi o těchto fekstech je známo.

Ve Voleticích u Luze stojí dosud v márnici dva podobní kostlivci. Jeden z nich pochází, jak se tam povídá, z obra Danka ze sousedních Lozíc. To byl prý takový silný chlapík, že mu bylo hračkou přehodit si