křížem přes bedra 4 pytle, obilím naplněné, a nésti je na trh do Luze. Povídá se dokonce, že si ještě cestou prozpěvoval a sbíral jahody. Jednou, když kamsi jel na voze, přišel mu do cesty vozka s nákladem dlouhého stavebního dříví. Poněvadž vozka nemohl se dlouho uhnouti, aby Daněk mohl projeti, slezl týž s vozíku, chopil svalnatýma rukama vůz za nápravu a sám ho odsadil. Toho však zděsil se neznámý vozka tou měrou, že opustil náklad a ubíhal jako šílený do polí.

V Losenici (okr. Chotěboř) zanášívala slepice jakéhosi hospodáře, který se hřbitovem sousedil, do kostry z podobného feksta. Hospodář vyčíhal jednou slepici a vybral vejce. Tu se však kostlivec ozval a přihlásil se, že si přijde také ? večeři. Milý hospodář se sice zarazil, ale odvětil, jen aby si tedy přišel. Jak vejce byla uvařena, přihnal se skutečně kostlivec, a ničeho si nevšímaje, uvelebil se za stůl a strojil se hned k- jídlu. Než tu pantáta mu připomenul, že u něho je ten obyčej, že každý před jídlem se musí pěkně pomodliti, a on, chce-li jísti, že nesmí činiti výjimku. Kostlivec se tedy pomodlil a s chutí pustil se do jídla. Než jak se najedl, strojil se ? odchodu. Tu však hospodář zase mu připomenul, aby i po jídle vzpomněl si na Boha. Ten i nyní tak učinil a pak srdečně děkoval hospodáři, a doložil, že za živa nikdy si na Boha nevzpomněl a proto prý nemá ani po smrti pokoje. Prosil také hospodáře, aby šel ke knězi a vymohl na něm dovolení, aby jej do lůna posvěcené země vložili; tím prý mu bude pomoženo. Tomu ovšem hospodář s radostí vyhověl.

. Starý hrobař Slavíček v Chrašicích při zmíněném již kostele sv. Martina vyhrabal prý na hřbitově také takovéhoto feksta, i hodil ho dolů do kostnice a zahrabal ho celého do kostí. Fekst však, ačkoli ho Slavíček znovu a znovu zahraboval, vždy z rána objevoval se na vrchu.

Pan Karel Krob, správce školy v Kladnu u Hlinská, sděluje se mnou toto: „Od Skutče ? Lažanům stojí o samotě chalupa, kde se dosud říká „v rasovně". Tam byl před lety rasem člověk, který byl také fekstem. Týž za své mladosti sloužil ve vojsku, bil se statečně ve válkách a vysekal v jedné šarvátce samého generála. Proto se mu také nic nestalo, když později v hádce zabil vrchnostenského drába. Míval jakési tušení a velmi dobře věděl, kde kdo se oběsil. Jednou dozvěděl se o oběšeném v Hesinách (Hesiny je les blíže Eychmburka), i poslal tam pro něho své dva pacholky. Když tito se dlouho nevraceli, vyšel jim sám naproti a zastavil, se na cestě v lažanskó hospodě na sklenku pálenky. Sotva se tu usadil a zavedl hovor s hostinským, zaskřípěla kára pod okny a ras vyšel před hospodu, kde vyplísnil čeládku, že se tak dlouho nevrací. Pacholci se vymlouvali, že oběšenec je nepokojný a že celou cestu sebou zmítá a lomcuje. Eas odhodil pokrývku, kterou příšerně znetvořené tělo bylo zakryto, udeřil oběšence v obličej a ten sebou potom ani nepohnul. Na to mu poručil, aby vylezl z vozíku a šel za nimi dovnitř. Oběšený vstal, slezl poslušně dolů a kráčel za nimi. Jak vstoupil na práh hostinské jizby, přikázal mu ras, aby tu u dveří rovně stál na stráži. Ten stál tu