Jindy, v létě, jdu z Prahy do svého rodiště as 2'/2 hodiny pěšky. Již u starobylé, kolem do kola hrabou zdí ohrazené chaloupky pod Stře-šovicemi zpozoroval jsem daleko před sebou tři osoby; chvílemi šly, chvílemi stály. Já zvolna za nimi; muž v cylindru, vysoká postava, zastavil se a ukazoval hůlkou na okolní stráně, vrchy, vesnice a rozkládal; pak zase šli. Pod zdí na silnici „u Beránky" jsem jich došel. „Má poklona, velebný pane!" (pravím po študentskú, smekaje klobouk) a chci jít dál. „No, no, co pak máte tak naspěch? Počkejte trochu! Jste vlastenec, pozdravujete „česky" a chcete mi utéci; jak já vás tak hned nepustím!" A dal se do smíchu. „Vždyť ani nevím, kdo jste a kam jdete?" pravil velebníček. Pověděl jsem jim to.

„Aha! Xuchoměřice, to máte starožitné místo; to bude s Litoměřicemi, Horoměřicemi a jinými „měřicemi" stejně staré, ač jsou Tucho-měřice památné proto, že to bývalo před bitvou Bělohorskou sídlo Pikarditů."

Začal mi vykládati, jak památná a co do starobylosti vzácná jsou ta místa zde, na př. Nebušice, Kopanina, Šárky . . . (ne jedna Šárka, &? „ta Šárka" množného čísla). ? tomu zavdala podnět pověst o Šárce, kterou vyprávěl. Tu stál nad svahem pěšiny vztýčen, rozkládaje hůlkou v ruce s takým zápalem, s takou výrečností o dávno, dávno minulých dobách pohanských „žárů", „žreců", „žertvách" a jejich obětích, o pohanské bohoslužbě žen — Šárek —, o jich vypovězení (dívčí válce) a roznítil se těmi výklady tak, že jsem v tom okamžiku byl všecek unesen.

To byl moment druhý, kdy jsem poznal blíže „pana pátera Krol-musa".

„U Splavínů" říkáme posud na Malém rynku pod podloubím, poslední dům u Malostranské záložny. Z průjezdu šlo se po několika širokých schodech na velkou čtyřhrannou světlou síň a hned v levo, vedle kamenného zábradlí, do pokojíku ? velebnému pánu.

Vše bylo umyto i čisto; schody bílým pískem vysypané, zábradlí i stěny vybílené. Zaklepu. „Dál!" ozval se pěkně znějící alt.

„Vítám vás, Štěpánku! To jste hodný, že jste nezapomněl! Posaďte se tuhle vedle mne! Tak! A co děláte ? jak se máte ? Nesete mi, jak jsem vás žádal, ňáké ty pověsti nebo pověry z vašeho okolí? Tak jsem kopal před lety v Statenicích, za kovárnou, a vykopal jsem tu mrtvoly, jejichž holenní hnát byl tak vysoký, jako já jsem celý. (Vstal, bych viděl výšku.) Meče, podkovy, kruhy a jiné dal jsem do Musea českého a tuhle mám tam odtud „avatar", t. j. proměna božství, modla; hleďte, takový malý bronzový bůžek, jakoby držel kyj, má napřaženou ruku, vous a pás kolem nahého těla. Tuhle ten meč — (na stole ležel rezivý meč) pochází ze Žalova u Levého Hradce, a tahle popelnice z mohyly u Roztok. Vy tam máte na blízku u Lichocevsi památnou mohylu, ale tu já nikdy nerozkopám, bylo by jí věčná škoda."