Pan páter Krolmus seděl u stolu pokrytého náramky, sponami, kroužky, jehlicemi, bronzovými hrálemi, bochníky zkamenělých chlebů atd., jen tak po domácku oděn, bez kabátu, černá vesta bez nákrčníku, bílé rukávy u košile, spodky černé a bosé nohy v trepkách; tvář pečlivě oholena, obličej velký, okrouhlý, čelo široké, vlas tmavohnědý a oči jako jiskry; hoření pysk rtů něco zašpoulený, řeč jen se lila a hlas zněl zvučné a příjemně.

Odstrčil velký tlustý foliant, v němž byl právě něco husím pérem psal, a-zvolal: „Aničko, přineste mi vodu na nohu!" Hnedle tu byla obyčejná putynka vlažné vody, do které si pan páter pravou nohu vstrčil a dále o mohylách mi tak důkladně vykládal, jako bych měl o nich dělati professuru. Zápal jeho rostl, rty se pohybovaly křečovitě, rukama rozkládal živě a stále seděl. Zdálo se mi pokaždé, kdykoliv jsem ho i později navštívil, že se ho zmocnilo nějaké nadšení, když přišel do proudu řeči o náboženství Indů, učení Brahmínů, božství Krivy, Zend — Avestě, Ormuzdu, ponětí o Trimurtu předeslal bájesloví slovanskému. Para-brama byl mu náš Perun, Šivo naše Živena = Živa = Lada = Kolada =; Ceres, řecká Leda, Venuše, naše Krasina, naše Lada, Zizlila; bohyiíě a bozi, nymfy, najady byly naše vodní, lesní a polní dívky neb divoké ženy; pohřby a hroby egyptské, balsamování těl, ukládání věcí do mumií, zpěv a tanec připomínaly mu naše obřady. Divíval jsem se v duchu nejen jeho výrečnosti jadrné, ale i jeho sečtělosti a obrovské fantasii.

Za chvíli pan páter přisedl ? pianu. Byl to drnkavý spinett; po klávesech jezdily mu prsty větrem, a on začal zpívat: „Daleká, široká pole" atd. Hned tu byl doprovod. „Zpívejte taky s námi!" pobízel mne. A tu to šlo: „A co pak ti naši dělají, dělají, že se mi ženit nedají, nedají" atd. Nebo: „Když jsem já k vám chodívával, pejsek na mne štěkávával" atd. Kdysi (později) vlezl jeho synovec, Václav Krolmus, syn po bratru, pod postel, aniž jsem věděl, a když přišlo: „Pejsek na mne štěkávával", tu spustil pod postelí: „Hafy, hafy, haf!"

„Náš pan páter" smál se tomu nápadu plným hrdlem. Tak jsem poznal šťastnou, spokojenou a veselou domácnost jeho; pan páter Václav Krolmus byl vtělený humor.

Jindy sedával v krámě pláteníka Urbana, v Mostecké ulici na Malé straně. Urban byl „vlastenec" a čítal české knihy. Kdysi jsem přišel do krámu, a „náš" pan páter držel si, jak zvyk míval, pravou nohu přes levé koleno a měl na ní rozloženou kroniku „Konáčovu" ; čtvrtní Fiala obcházel stále po ulici. Urban podotkl: „Velebný pane, vás pořád někdo špehuje!" — „Jářku, kdo?" — „I tamhle čtvrtní Fiala." Později Urban z Prahy zmizel, nevěděli jsme kam.