Roku 1847 vstoupil jsem proto, že nás dětí bylo mnoho a rodiče nemohli na mne dále nakládat a úřady byly Němci přeplněny, do knihkupectví Kronbergra a Rzivnatze na malém rynku staroměstském „v Ráji" (později Dominikus) do praxe. Expedoval jsem časopisy a knihy „Matice české". V tu dobu bylo knihkupců českých v Praze pomalu, a knihkupectví Kronberger a Rzivnatz bylo utrakvistické, celá zásoba našich českých knih, kromě slovníku Franty Šumavského, vešla se do jediné skříně, bývalé to „einkastle". Tu kdysi přišel „náš pan páter" a ptal se Řivnáče (Frant.), mnoho-li prodal jeho „Staročeských pověstí, pověr, zvyků a obyčejů" ? — „Asi tři!" zněla odpověď. Pan páter se zamlčel a za chvíli se tiše poroučel. Vesměs německý personál škodolibě se uškleboval. . Tenkrát spisovatel českých knih, a zvlášť Franta Šu-* mavský, jehož celý náklad slovníku ležel dlouho nedotknut, uzamčen pod velkou klenbou na dvoře v „ráji" — neměl ráje, bylo to samé peklo.

Jiný moment byl tento: Pan páter Krolmus rád chodíval procházkou za Strahovskou bránu a dále na Bílou horu. Šel jsem jednou s ním. Přijdeme do hospody odpoledne a nikoho tu. Dobře. Pan páter začal chovat pravou nohu a spustil:

„Ať žije pan páter Krolmus! Sláva mu! Ať žije!" volám. „Tedy ať žijete i vy!" odpovídá pan páter, „ale vy nežijete, vy práchnivíte, jako tam ti naši otcové, co padli r. 1620 u Hvězdy. Ať někdy žijete!" A pilo se na zdraví všech, kteří se zatím shromáždili.

Tak to bývalo často. To byl počátek tak zvaných českých besed, které tentokráte vlastenci zřizovali po Praze a okolí; a tahle bělohorská beseda byla v Čechách nejprvnější. Chodívalo se tam pravidelně v neděli odpoledne. Domů (do Prahy) šli jsme tak po deváté, než zavrou bránu. Na celém Pohořelci kmitala jediná olejová baňatá svítilna s červenou puklicí a zahnutým komínkem, až na začátku Hluboké cesty, a tu nás zadržel muž a ptá se pana pátera: „Kdo pak jsou oni?" Odpověď: „To vím já, a jiný to vědět nemusí."

Ty a takové „české, besedy" nazývaly se též „vlastenecké společnosti". V těch se mluvilo výhradně česky; tyto společnosti se tvořily bez jakýchkoliv stanov neb žádostí úředních za povolení. Besedy ty nebyly tajnými, byly úplně veřejné a známé; jednu takovou pamatuji v Starém Ungelte, jinou „u váhy" pod podloubím, jinou „u Splavínů" atd. A ne-