sbíralo a nedávalo se nic, jen že se deklamovalo, zpívalo a hovořilo česky; to bylo už na Prahu, hlavu celého království, mnoho.

Tak pozvolňounka se to vědomí národu vracelo. Pan páter býval takových besed vlastní duší . . .

Kdysi jdu po Malé Straně po rynku blíže kamenné kašny, na níž stál ještě té doby kamenný lev, jako na Strahovské bráně; blíže této kašny potkám pana pátera. Byl nějak vesel a usmíval se. „Tož přece taky půjdete na první národní besedu na Žofín?" táže se mne Obrátím naň oči. „Zde máte pozvání s programem a vstupenku na 50 ??. a přijďte! Pozvete i jiných vlastenců !'• A šel ...

Skutečně! On sám zařídil první národní besedu na Žofíně; já, jakoby to bylo dnes, vidím ho, jak mezi tancem stojí uprostřed sálu a zpívá :

A sbor — sbor všech hostí přítomných i kapely zpíval tak velebně, tak dojemně a srdečně vroucně, že pak, když zase zavírila hudba a párky se nesly větrem, mnohému jinochu třpytila se slza pohnutí v oku. Byl to cit, cit vlastenecké lásky, zápal horoucí jinošského srdce, cit nadějí planoucího vlastenectví. Tak uměl budit „náš pan páter" spící Prahu.

Nadešly dny březnové r. 1848. Bylo 11. března ? večeru. Luzno a mílo, ticho a teplo; Praha oživla, po ulicích hlučno a šumno. Jiskra projela všecky vlastence: „Schůze ve Svatováclavských lázních", šeptáno od ucha ? uchu; „kdo souhlasí, ať si připne národní kokardu a podepíše petici!" Šel jsem do krámu „pucmacherek" na rohu Jesuitské malé ulice, nárožní dům proti lékárně, a děvče mi připjalo červenobílou (vlastně bíločervenou) kokardu kulatou na klapku levou kabátu na prsou, já honem na Františkovo nábřeží. Tu mačkanice lidu; hemžilo se to jako když se včely rojí, mezi nimi „náš pan páter".

„Jen na ty sedláčky pamatujte, jen na ty sedláčky pamatujte!" chodil od jednoho ? druhému.

Bylo nás velký zástup a každý z nás, mladý, starý, pozvedl „hrdě témě". Národ český se probouzel ... A náš pan páter, chudák, se staral „o naše sedláčky"! . . .

Bylo po svatodušních svátcích (12. června 1848 byl svatodušní Boží hod) a v Praze bylo obležení. Vojsko tábořilo na ulicích. Jdu navštívit pana pátera. Už nebydlel „u Splavínů", ale v malém Thunovském domě u nových zámeckých schodů, t. j. když jdeme z Vlašského (Štěpánského) náměstí v pravo do vršku, ten dům proti vršku. Bydlel tam od