nějakého teprv času. Na rohu u lékárny stály dvě ženy; jedna povídá : „Védí, paní Kačenko, proč zatkli toho buričského kněze?" „Proč puk, paní Nanrle?" „I proto, že chtěl s jinými pány prodat českou zem ruskému císaři." „To snad ne, paní Nanrle?. . ." „Opravdu, paní Kačenko!" a rozešly se.

Já trnul. Přijdu na chodbu, vidím oknem hospodyni celou uplakanou skládat knihy do velkých beden. „Ach, pane Štěpánku, považte si, když oni nám našeho pana pátera odvedli ? svatému Jiří do vězení!" — „?? vězení? A proč?" — „To sám Bůh ví. A já se mám stěhovat!" Pomohl jsem jí skládat a urovnat knihy do beden; byly to nejvíce prvotisky české, staré, velké, malé, tenké, tlusté, kdo jaké chtěl. Odtud se stěhovali do malého paláce Lobkovického pod Petřín. Pan páter vypsal své utrpení v žaláři a poděkoval mi za soustrast, kterou jsem jeho opuštěné čeledi věnoval.

Pan páter Václav Krolmus nebyl žádným boháčem. Dr. Josef Špott ho léčil zdarma vodou, a co byli známější zámožní faráři a domácí pánové v Praze i v okolí, ho podporovali; zvlášť mu byl nakloněn pan farář od sv. Jindřicha, Arnold, a farář z Noutonic, Srba. často si vyšel do okolí pražského, i vídal jsem jej, jak svým dělníkům nařizoval, kde a jak mají kopat. Kdo si chce učiniti pojem o tom, jak tu stál a vůbol každého poučoval, ten by ho musel viděti a slyšeti sám; ano, byl to pravý apoštol Páně. Bůh ho oslav v nebesích!

Já mu nosíval svých rukopisu hojně a často, začež mi dával ten sešitek, v kterém byla s mým jménem prácička tisknuta; ale mnohá, pohádka jest v jeho sebrání moje vlastní, bez mého jména, a zase mnohá pověst neb pověra neb píseň pod jménem jiným; některá se octla i v kalendářích toho času, jako na př. u Spurného, ve Svatováclavském kalendáři uveřejněna. Dle toho soudím, že mimo spisy, které tiskem vydal, jako na př. O povodni, Hrad hora Hvězdná, Pověsti a obyčeje, Obrana víry katolické, Příchod slova Páně do Čech a m. j., že i do tehdejších kalendářů psával.

Posledně jsem ho navštívil — mrtvého na Pohořelci, v domě, kde jest nyní sirotčí ústav královny Elišky, dům Lichtensteinský. Líbaje schladlé jeho čelo, viděl jsem plamínek nad jeho hlavou. Daroval mi za živa svůj vlastnoručně psaný dvouarchový životopis. Jiné, života jeho se týkající spisy asi dostal Jan Neruda do rukou a také vypsal z nich to, co jsem byl" dříve já četl. Spisy ony zdědila jeho rodina. Byly to psané doklady, kterých by byla věčná škoda, kdyby se ztratily.