O Bláhovi tato Kateřina neví nic; Kolenecký Ondřej též o Bláhovi nic neví. A jsa Ondřej Hlinský pastýř též předvolán, aby Koleneckému a Kateřině Novosedlské v oči mluvil, co do nich ví, že oni též na něho vyznávají,. řekl: Páni, žádný jiný mi nezkazil Lužnické stádo, jako tento Kolenecký. — Tomu Kolenecký odpíral, že sám Lužnickým vlka poslal. Na to Hlinský: Pane Dionysi, chci ihned umříti, že není tomu tak, abych já Lužnickým poslal; kterak bych já jim kazil, když jim opravujú a plat od nich mám.

Zač pak toho dávají, když li Budějický pastýř deset zlatých dal? — Budějický pastýř mně nic nedal, ani ho neznám. Kolenecký zase ? Hlinskému: mlč, jak jsi dobrý desperat (!), an se chlubíš, že není přes tebe. Hlinský zase Koleneckému: a ty nenecháš jednoho stáda s pokojem, abys něco drobného nevzal, jinače bys nemohl živ býti, jak jsi v Levivě (!) nočně utekl. Tomu Kolenecký odmlčel. Nápodobně Ondřej Hlinský pastýř vyznal na Kateřinu Novosedlskou, že vlky posílá a proto že jí udělal, že nemohla míti sit venia přirozenou stolici ani moč pustiti, až muž její s pacholkem přišel a prosil, abych ji pustil, aby nebyla již tak sužována. Naproti tomu ona, že sám svému sladu kazí, načež týž Hlinský odpověděl: Kterak bych sám sobě kazil a proti sobě byl, to není žádná pravda. Já chci přísahou to potvrditi, že žádný jiný, nežli ona Novosedlská vlky posílá. — Kateřina Novosedlská pastýřka Hlinskému opět vyčítala: jak jsem já tobě také zavřela, žes musel do Novosedel přijíti, jak lidé dosti o tom praví, že dobře umíš, když ? stádu křičíš: Obrať se, tehdy se obrátí; jdi ? vodě, hned stádo poslechne, a kdo je obrací, ty nejlépe víš.

Otázka poslední ? Hlinskému pastýři, kterak pozná vlka poslaného, a Suchdolský pastýř umí-li co s těmi kouzly, přiznal se: když vlka poslaného uhlídám, abych ho poznal, je-li poslaný, rozevřu všech pět prstů u pravé ruky a hledím skrz ně, tehdy na poslaném vlku uhlídám a poznám, že má tři hlavy, jednu vlčí, druhou člověčí a třetí čertovou. — Na Suchdolského pastýře nevím nic, jenom že to napsané žehnání má.

Tomu že tak v pravdě jest a co tuto napsáno, dotčení pastýřové, že jsou dobrovolně vyznali, dali jsme my purkmistr a rada nadjmenova-ného města Třeboně pečeť naši městskou s jistým vědomím naším ? tomuto přiznání přitisknouti. Actum v domě radním téhož města Třeboně 28. Mai 1663.

Podává Jan Tykač.

V »Českém Lidu« IX. roč. (str. 192, 3. b) uvádím pověst o zlatém zvonu v České Třebové v kopci ukrytém. V »Českých povídkách« II. na str. 26. uveřejnil jsem pověst o vykopaném zvonu podivném.

V téže knížce na str. 28. uvedena jest historická pověst o zvonu robotním.

V pravdě náležejí pověsti o zvonech potopených ? nejzajímavějším a lid