si je s posvátnou hrůzou vypravuje. Nejčastěji pak jsou to pověsti o zvonech utonulých nebo do země (studně, dolu) propadlých, jež zbožná ruka kte-rési ženy nebo dívky náhodou s prádlem (přízí), jež máchala, na povrch vytáhla, ale leknuvši se, vykřikla a tím je nazpět do prohlubně zahnala. Jedna taková pověst pochází ze Staré Boleslave a okolí. Na cestě z Prahy do Boleslave musí se před samým městečkem přes hlubokou (»bezednou«) tůň po dřevěném mostě. Když byl dostavěn nynější nádherný chrám Panny Marie a vezeny tam z Prahy zvony, stalo se, že spadly s mostu do oné tůně; poněvadž jest »bezedná«, byly krásné zvony navždy ztraceny. Než jedenkráte se stalo, že nábožná stařena jedna z blízké chaloupky máchala v tůni prádlo. Najednou ucítila něco těžkého, co ji prádlo pod vodou drželo ; zatáhla prudčeji a hle ! objevil se zvon, veliký a krásný zvon. Užasnouc vykřikla a prádlo z ruky pustila. Tu zvon mocně zazněl a pohroužil se zase pod vodu. Od té doby nebyl již nikdo tak šťasten, aby jej vylovil.

Přikládáme ? tomuto číslu Českého Lidu reprodukci další z Mánesových illustrací národních písní. Nenosil se darmo s myšlénkou illustrování českých národních písní již od let jinošských, kdy do souboru Svobodova vydání národních písní*) illustraci ? Holoubku ? ? znárodnělé baladě Hukalově nakreslil.

Illustrace ? Lijavci — v reprodukci ostatně nedosti věrně originálu vystihující — je z nejrealističtěji držených. Jadrná veselost mladého sedláka, který se svojí Marijánkou návštěvou přijel, je statnými postavami hocha a jeho děvčete a jejich pósou a posuňky ztlumočena, hloupý čeledín koně zrovna pod okap vedoucí i pěkné spřežení s těžkými chomouty, všechny detaily pěkného stavení i to hejno batolících se kačat jsou věrně dle skutečnosti vystiženy.

Čtverácký humor Mánesův posadil ? oknu komůrky, s okeničkou srdcem omalovanou, drobné děcko — amorka se smějícího.