Tyto veselosti končí v pátek. Mají toho všickni chvála Bohu dosti. V neděli pak ještě sejdou se u nevěsty „na popravky" a tím zas všecko-Vrací se ku klidnému obvyklému životu.

Za starodávna se „čepila" nevěsta do „čepce", do převzácného-starobylého kroje, který je nejcennější součástkou kroje na Slovácku.

Ke studiím svým o zajímavých Zálesácích připojuji tuto nový list. Lituji, že při nejlepší snaze své nemohl jsem z vlastního názoru poznati všechny části kroje mužů Zálesáckých. Není ho již. Poslední kusy jeho dotrhány asi před 30 lety. Dnes nanejvýše spatříme ještě pestře vyšívaný, dlouhý kožich. To byl osud mužského kroje většiny krajů českých, do nichž nezapadla noha umělce anebo milce povolaného nám je dochovati obrazem nebo ve sbírce. Nemoha již ani obrázků krojových získati, hleděl jsem, abych aspoň z vypravování lidí, kteří kroj ten nosili, přesně jej popsal Výsledky svého pozorování tuto podávám.

Okres Humpolecký, jehož východní část zaujímá 17 dědin Zálesá-ekých, býval do posledních let znamenitý svým lnářstvím. Proto také Zálesáci, jak muži tak ženy, všeobecně odívali se všedního dne plátnem. Použilo se na oděv prostý (košili, kalhoty, vestu i kabát) plátna režného, někdy barveného nebo tištěného, někdy šerky (plátno domácí zhotovené z příze a vlny). Staré plátěnky bývaly krátké, že lejtka sluncem opráhlá a větrem rozpukaná bylo viděti. Tu neznamenalo se v kraji rozdílu mezi chudým a bohatým, až teprve v den sváteční, kdy chudší dále nosili šaty z plátna barveného nebo šerkovébo, bohatší z koží, manžestru, sametu i hedvábí.

Košile šily se výhradně z domácího plátna, pro svátek z tenkého-lněného pro den všední do práce z tlustšího pačesného nebo koudelného. Zapínaly se pod krkem na jeden knoflík. Límečky u krku i u rukou se přehrnovaly a na košilích svátečních bývaly vyšívány bavlnou bílou,, modrou, nebo červenou, někdy i červeným hedvábím. Bohatší košile ho*