Zkušenosti o keramice slovensko-uherské.

O keramice slavensko-uherské bylo do nedávna širším kruhům veřejnosti české velmi málo známo, pomineme-li tu ovšem vzácnýcb odborných vědomostí, jimiž jednotlivci, obírající se historickými studiemi

0 uměleckém průmyslu, se honosili. Teprve před Národopisnou Výstavou (r. 1894) zahájil se sběratelský ruch a rozšířil se až na Slovensko, které svou starou kulturou na výstavě se představilo.

Avšak pokud týká se činnosti ve sbírání keramiky pro Národopisnou Výstavu, vyvinula se jen na místech některých. Každý musil ručiti za jednotlivé půjčené kusy. Pravím »půjčené«, poněvadž se do té doby nic podobného nekupovalo. Jen pořídku nalézti se mohlo něco slovenského-z keramiky v museích v Praze a v Brně (v německém tehda průmyslovém museu.)

Výstava Budapešťská (jubilejní) chlubila se mnohými zjevy, v nichž, jevila se pokročilost naše kulturní — chlubila se tím vším jako kulturou svou maďarskou. Zejména výšivky, krajkářství a keramika hrály tu velkou pro Maďary úlohu. Bohatství, jež v těchto odborech se na této výstavo předvádělo, získáno bylo pred výstavou horečným sbíráním někde za vysoký peníz (ledy hned kupováním a nikoli jak u nás půjčováním předmětů), někde vzato za náhradu skrovnou nátlakem vlády uherské. Ovšem propůjčili též výstavním účelům mnozí jednotlivci, zejména kněží, lékaři a někteří šlechticové sbírky své, jež dříve průběhem delší doby po většino lacino ze záliby osobní si opatřili. Těmto interesentům a snad někde

1 znalcům-odborníkům dán pak pokyn, aby ku prospěchu musea maďarského sbírky své oželeli.

Tu a lam zachovalo se ještě něco na místech, kam slídivé oko nevniklo, aneb kde na předmětech těch lpěli lidé jakožto na památkách po svých předcích, a někde také proto, že si byli vědomi povinností národních. Tento důvod je však nejslabší.

Když se zřídilo u nás po Výstavě Národopisné Museum téhož jména v Praze, tu teprve z výtěžku výstavy povoleno kuratoriem, aby se věci na výstavu zaslané a pozoruhodné kupovaly. Ze sneseného tak více méně-pěkného materiálu, ? jehož skrovnému počtu jsem silou svou měl česf přispěti, mělo se studium o keramice slovenské načíti. Ale jak si tu vésti?' Vždyť materiál, jenž byl po ruce, byl nesrovnaný, totiž nevědělo se, které dílně ten který kus připsati, které dílny na Slovensku existovaly a j. a j.; vůbec vědělo se odtud velmi málo, jak o tom svědčí dotazníky správou Musea Národopisného některým služboochotným pracovníkům zaslané.

Dnes snad, po pěti letech práce a pátrání v tom směru, přišlo se na kloub mnohému, a je naděje, že prací systematickou četnějších už v tom oboru pracovníků podaří se o slovenské keramice sestaviti dílo všestranné. Jen kdyby se neskrblilo podporami na důležité toto studium!