V IX. kapitole druhého dílu na stránkách 486—503 vypravuje o pohanském náboženství starých Moravanů, jich božstvech a slavnostech věrně dle Středovského, ale přidává hned některé pověry soudobé, jež odvozuje z této pohanské doby. Nebude snad bez zajímavosti pověry tyto uvésti v českém překlade v listě odborném. Slyšme:

Pohanští bohové a bohyně byli sice z Moravy vypuzeni, ale přece jsou dnes u luzy (im Pöbel) některé pověrečné obyčeje jako zbytky starého pohanství, hlavně v domácnosti a při zjednávání lásky u osob svobodných. V hospodářství žije dosud pamět domácích bůžků Pohody, Nehody, Šotka nebo Skřítka, ačkoli v tom nic jiného není, než pouhopouhá sprostnost (Einfalt). Neboť když zlého si přejí mezi sebou a ďábla jmenovati nechtějí, říkají: „aby tě Skřítek vzal" (uvádí česky). „Und das Wort Skřítek heisset so viel, als der Wichtlzopf oder ein verwirrtes oder zusammen gepapptes Haar, so man nicht kann versammeln kämmen". Lidé pak, kteří takový koltouu (Wichtlzopf, obyčejnější je německé slovo Weichselzopf) mají, trpí hroznými bolestmi hlavy, ba i pomatením rozumu. Ale pocházejí tyto bolesti z některé nemoci hlavy nebo od čar a kouzel?

Provádějí také hospodáři a hospodyně o jistých dnech, obzvláště na štědrý večer, o suchých dnech a o vigiliích sv. apoštolů různé pověrečné a často také směšné věci, od nichž ani laskavými ani káravými domluvami nedají se odvrátiti, ačkoli sami přiznati musí, že již přečasto takovými věcmi svedeni byli.

Spisovatel nechce však všech pověr, které zná, uváděti, by snad všetečnosti ještě více neposloužil, nýbrž některé jen, „aby se sprostnosti luzy vysmál".

Na štědrý den sypou hospodyně slepicím hořčičné semeno, by celý rok nesly. Svobodné v týž den pohlížejí do studní, by v nich viděly své nastávající. Také třesou ploty zahrad tak dlouho, až uslyší zaštěkati psa; domnívají se pak, že s té strany, odkud pes zaštěkal, přijde jejich ženich; dávají také bedlivý pozor na tento psí štěkot, soudíce z toho, čím bude jejich ženich. Je-li psí hlas hrubý a hluboký, jako psa řeznického, doufají, že dostanou se za řezníka, a všelijak podobně dle svého sprostného rozumu. Aby poznaly, kdo si pro ně přijde, svlékají se na štědrý večer do nahá a vymetají světnice, nechavše dvéře do kořán otevřené. Dle toho, co mezi tím vlétne do světnice, soudí o svém nastávajícím.

Když se domácí na štědrý den celý den postili, donese hospodyně samojediná celou postní večeři na stul, a po jídle druh po druhu badají po svém zdraví a živobytí pro příští rok: rozkrajují jablko na dvé, hledíce, by nepoškodili jadérek; kdo by jen jedno jadérko poškodil nebo překrojil, může na jisto očekávati, že v příštím roce bude buď nemocen nebo dokonce umře.

Témuž knězi-spisovateli se stalo, že když kdysi o vánocích začínal sloužiti půlnoční mši svatou, nalezl na oltáři nasypaných ořechových skořápek. Shodil je s oltáře, významu nerozuměje. Jiný kněz nalezl o půlnoční pod oltárni poduškou veliký kuchyňský nůž, ale nepoptáral se, co by to znamenalo.