Na štědrý večer posbírá hospodyně zbytky večeře a dává je kravám, aby jí po celý rok hojně dojily. Jiné hospodyně zase nechají zbytku večeře ano i smetí po celý den Božího Hodu ve světnici, a nezametají, až na svatého Štěpána, by se nedržely v domě blechy.

Jiní rozlupují vlaský ořech na dvé, na každou půlku přilepí světélko a takto upravené dají do vaničky, naplněné vodou, jmenují dva milující se svobodné lidi a nechají obě půlky plovati. Doplynou-li ? sobě, dostanou se milenci, na něž při tom pomýšleno, za sebe a naopak.

Jeli ve stáji stelná kráva, dává se pozor, kdo první přijde ráno na štědrý den do domu. Je-li mužský, bude míti kráva býčka; ženská-li první přijde do stavení, bude telátko jalovička.

Hospodyně dávají houseru a kohoutu po stroužku česneku, by chránili housata a kuřata před dravými ptáky.

Svobodné ženské berou do náručí dřeva a čítají polénka v kuchyni; donesly-li sudý počet kousků, vdají se toho roku; lichý-li počet donesly, nemají toho roku naděje na svatbu.

Té doby bylo obyčejem, že farář navštěvoval své farníky o vánocích, aby požehnal jich domům (chodil po koledě). Tu hospodyně prostírala na místo, kam si měl farář sednout, buď polštář nebo lněný šátek; jakmile farář odešel, sedla si na místo to hned buď služka nebo hospodyně. Služka proto, by se v masopustě vdala; selka, by se jí dařila housata.

Jakmile na tři krále rektor napsal ua domovní dvéře svěcenou křidou písmena C f M f B f, smazala je hned hospodyně, jinak by se jí nechovala housata a kuřata.

Když na sv. Ěehoře školní mládež přišla se zpěvy do domu, odbyla je hospodyně a vyháněla koštětem ven před dům, aby tak blechy a jiný hmyz vyhnala.

Na sv. Hátu hospodyně ani služka nepřede, by se koně nepotili.

Na zelený čtvrtek a na velký pátek ani nejmenšího uhlíčku nesmí se dáti z domu, by se kuřata dobře vyklubala.

Na velký pátek ani hospodář ani jeho čeleď nepracuje v poli, protože toho dne země přijala ve své lůno Syna Božího.

Na bílou sobotu zvoní klíči o klíče, by hadi, žáby a jiný plaz jedovatý tímto zvoněním byl zahnán.

Na čtvero suchých dnů nevyváží se hnůj na pole, by sutky obilí nepotloukly. Kdesi farář, aby lid od této pověry odvrátil, na svá pole dal v kvatembr vyvážeti hnůj; z toho reptání mezi farníky. Teprve ve žních, když krupobití nepotlouklo, mluvil farář s kazatelny proti této pověře.

Na suché dni se nepeče chléb aniž se pere, by nepotlouklo.

Hnůj nesmí se nikdy v sobotu zaorávati, sice by rostlo býlí. — Tyto a podobné pověry, že se v určitých dnech nerobí jen určité práce, snad pochodí z doby pohanské, kdy domácím bůžkům jisté dny byly zasvěceny.