světa a až do toho okamžení a až do soudného dne trpěti budú. To vše skladám na tebe, aby tebe to vše trápilo, až ty mi to uděláš, co žádám. Ve jménu: Ježiš, Marija, Jozef přijď. Ve jménu sv. Krištofa přijď a dej mi slovo a odpověď. Ve jménu sv,. Jana Křtitele a ten tebe ? tomu přinutí, abys ty mi řeč a odpověď dal a to sic skrz Boha Otce -j-i Syna -\- i Ducha -(- svatého amen, amen, jistě.« Po zaklínání tomto modlí se zaklínač náš krátkou modlitbičku ? sv. Trojici a při ní zajisté už strachem a hrůzou se potí, . . Než čteme ve »Krištofce« přece ještě dále:

> Kdyby se ti (duch) ještě ohlásit nechtěl, teda vezmi kříž do ruky a hlasem s velkú horlivosťú obraťa se v to místo, kdeby duch búřil, řekni: Ježiš nazaretský, král židovský, zda pak nevidíš, o duchu, toho, který tobě porúčet má a -môže. Skrz ten nejsvatější kříž chci tebe včil přinutit, abys ty mi řeč a odpověď dal. — Vidíš, já zaklínám tebe, o duše, a to se vším dobrým, co v nebi je a bude a s tým vším zaklínám tvú tvrdú hubu a tobě přikazuji, abys mi řeč a odpověď dal. Si-li zde, poď a přistup sem ty neposlušný duchu a buď poslušný. Skrz moc Boží dej řeč a odpověď,, pravím ti ponejprv . . . pravím ti po druhé . . . pravím ti po třetí.«

»A potom bude duch hneť mluvit a zeptá se tebe, co žádáš. Na to ty mu odpověz, jak zhůru poznamenáno stojí.«

? tomuto popisu »Krištofek« nemám už, co bych připomínal ještě. Neboť laskavý čtenář stručným jich obsahem zde uvedeným s dostatek poznal jejich ráz. Zvyk ten »zaklínati v kouzelném zlatém kole« nebyl tedy pověrou snad jenom na Hané obvyklou, ale byl i na mor. Valašsku znám a rozšířen. Vždyť jejich domov Vizovice dokonce nepatří ke kraji hanáckému, nýbrž prostírajíce se sice už na rozhraní kraje slováckého a valašského, povšechným svým rázem ještě ke kraji valašskému se čítají.

Život dětský jako dospělých stýká se velmi úzce s církevním rokem. Dětem zvláště někteří svatí a svátky jsou milý, protože k nim druží se obyčeje, zvyky, jež jim radost a milé překvapení působí.

V advent málo které dítě jest, co by nešlo aspoň jednou na ro-ráty; chlapci rádi při nich svítí si „štočkem", aby mohli dobře z kan-cionálků zpívať. Stává se zhusta, když jdou časně ráno na roráty, není-li sníh, že uzří „nočnice", „světlíky" lítati; běda tomu, kdo by na ně pískl, tož jistě do roka se mu pomstí, nebo hned jej povodí.

Světlici vypadají jako baňa neb koňská hlava a mají původ od tehdejška, jak Pán Bůh svrhl pyšné anděly. Někteří z pyšných duchů tehdy spadli do vody, a to jsou „hasrmoni" a někteří do chrastí nebo do „bařovin" a tu jsou ti světlici. (Janovice).