Národ náš, jaký jest sám o sobě, ne jakým jej moderní civilisace nevlastenecká učiniti chce, má bezčíslné a velepůvabné poetické stránky na sobě. Jemu, jako nadanému básníkovi, žije celá příroda, každý strom, každá bylina má své vlastní významy, svou vlastní duši, svůj cit a svou mocnost. Přišel však rozum jiný a zahnal ty pěkné blouznivé báje z paměti a z obyčejů, a básnické květy se rozptylovaly a přecházely v ni vec. Tu se nalezlo mužů, jenž tyto rozptýlené květy sesbírati a před úplným zahynutím ochrániti za povinnost si uložili. Nelze opominouti výsledků snažení takových.

Knížku v tom ohledu zanímavou vydal nedávno pilný náš Sumlork (Krolmus) a jak se dozvídáme, všimnul si knížky této obecní lid náš více nežli okres našieh literátů, neboť posud se ani nejmenší zmínky o ní neučinilo ... O důležitosti'předmětu pochybovati byla by šílenost a spisovatel důvtipně se o tom v předmluvě projevil . . .

Předmět, jejž pan spisovatel si předložil, je věru důležitý nad jiné, akož i obtížný. ? dosažení záměru takového dvou hlavních prostředků est potřebí: Pilnost a vřelá láska ? vlasti!

Sběrateli národních pověstí, písní a vůbec památek dějepisných, jakéž jen v paměti lidu se udržely, mnohé obtíže v cestu se kladou, z nichž jedna veledůležitá jest nedůvěra sprostého lidu ? vzdělanějšímu člověku. Lid slovanský jest od kořene srdečný a dobromyslný; že však osud podivně s ním zahrával, zmocnila se ho jakási nedůvěra ke každému, kdo není přímo z jeho třídy. Musíť tedy, komu na tom záleží, aby z něho něco vyčerpal, zvláštním způsobem ? němu se míti; pak ale, když důvěry .získá, bud jist, že ho kořist nemine patrná a důležitá.

Pravzor sběratele slovanského byl bez pochybnosti Zorian Chodakovský, jenž pro věc svou zcela se obětoval. Podobným způsobem si počínati, v ty stopy se odvážiti musí každý, kdož za podobným záměrem se vynasnažuje, a takovou cestu nastoupil i Sumlork, a věru musíme mu býti povděčni. Z toho, co nám posud podal, je viděti, co nám lze očekávati jv budoucích svazcích, na jejichž rychlé uveřejnění se těšíme . . .

Na... pověry pilné pozor dáti a nemísiti je v základy staré víry, jak důležitá a, jak se nám zdá, ne příliš lehká úloha zkoumatelů starého báje-sloví. Pověry drahné mají znak zvláštní, místní na čele, aniž v nich se nalezne myšlénka vešken národ objímající a pronikající; na. pověrách zakládá se větší část symboliky a poměr jich k tomu, co staří Mythos nazývali, jest onen básnictví subjektivního ? objektivnímu, poměr lyriky ? epice. Cokoli se z drahných časů na nás dostalo, vše nám svědčí, že staří stáli přírodě blíže než my, jakož i lid venkovský posaváde ? otcům našim podobnější je, nežli oni mezi námi, jenž vplyvem městské civilisace šat dědů se sebe svlékli. Lid na venku nezachoval nám pouze jazyk, ale i mnohé známky národnosti naší v něm se udržely, o nichž ledva památky jest v pocizených městech a městečkách našich.

Rolník věrně uchoval češtinu v myšlénkách a v ústech, co zatím mnohý hejsek polo aneb docela nevzdělaný, mnohý vyfintěný sprosťák,