1. Hádej, příteli, co jest to? Dva služebníky k stolu mám, bez kterýchž zřídka kdy jídám, nebo jsou mi ? službě jistí, protože jsou pěkni čisti, ku kteréžto službě opět mívám vždyckny psejčků deset; jsou živi, nic nejídají, ani také nepívají; než bych kterého z nich zmrhal, já bych sto dukátův nevzal, neb bez nich nemohu jísti, tolikéž i také píti, ač jim nikdy jísti nedám; než služebníky na kolo dám a tak se jim tím odměním, je preč od sebe zapudím. Odpověď: Dva služebníci jsou ? stolu: nůž a lžíce; deset psejčků jest, tolik prstův u rukou, kterýchžto věcí člověk ? jídlu užívá a je náramně miluje; když se pak člověk nasytí, položí lžíci a nůž na talíř, kterýž jest okrouhlý jako kolo, a káže to preč od sebe nésti.

2. Mám dům přenáramně krásný, v něm dvě vokna pěkný, jasný, na něm makovici drahou, pro větry, bouře zakrytou; klesne-li ta makovice, aniž může již dům více v své podstatě státi, neb musí klesnout, padnouti, kterýžto i s makovicí zem pozhře ve dne neb v noci. Na to odpověď taková: Dům krásný jest člověk, dvě pěkná okna jsou jeho oči, makovice na témž domě jest hlava člověka kloboukem anebo čepicí zakrytá; když skrze smrt klesne hlava, tehdy celé tělo padne, a již bez moci jsa, do země, totiž do hrobu se dostane.

3. Mám mlejn mně převelmi milej, než jest přenáramně drahej, na kterémž žito, pšenici mlývám, buď ve dne neb v noci; když to na konec semelu, po mostě to spustím dolů, více se s tím již neshledám, a dokud živ neuhlídám. Na to odpověz: Mlejn drahej jsou člověka ústa, kterýž zubami chléb i žemličky mele a žvejká, a potom to pustí po jazyku do života a více toho v té podstatě neuhlídá.

V domácnostech horního Pojizeří býval před lety pekařský chléb bílou vranou. Přišel-li prostý člověk za groš pro chléb, ještě otázal se ho pekař, „kdo že jim stůně?" Pekařský chléb doporučoval se totiž nemocným jako lehčeji stravitelný místo chleba domácího.