Chléb domácí pekli si všude sami. Nevynikal bělostí, ale měl jádro. Brala se naň rovným dílem černá mouka žitná a ovesná. (Z vejražku — bílé mouky žitné -— peklo se sprostší pečivo, jako: dolky, placky ? ?., kdežto mouky pšeničné užívalo se jedině na bílé pečivo: koláče, štědro v-' nice, křehtíky a skládanice.) Někdy přidávalo se také mouky vikvové nebo hrachové.

Obilí do mlýnku zavezl si na trakán hospodář sám. Bylo-li málo vody, čekal na semletí svého korečku třeba celý týden. Od semletí se neplatilo: mlynáři patřilo t. zv. „měřičné*, totiž šestnáctina přivezeného obilí. ToL se ví, že si mlynář křivdu neudělal. Ve mlýnku měli také pec a tam pekli ti hospodáři, kteří vlastní peci neměli. Za službu tu se platilo. Ponejvíce však byla „zadní" pec v každé větší domácnosti. Bylo na ní příjemně teplo a „ty haranti" (děti) se tam rádi rozvalovali.

Pečení chleba obstarávala hospodyně sama. Na noc v díži zadělala, pokryvši pak díž peřinami, nechala záděl kysati. Káno těsto kopistem vymísila, na stole vyválela a uhnětené bochníky kladla na vošatky. Zatím co kynuly, vytopena pec, do jejíž přední prostory ještě mezi topením nakladeno podplameníků, placek to větších rozměru z téhož těsta chlebového. Pojídali je, než chleba vychladl. Upečený chléb ukládal se na komoru nebo na špejchar (místo na půdě nejvýše pod střechou). Vystačil často na několik týdnů, nebylo tedy divu, že notně ztvrdl. Takový jako kámen ztvrdlý chléb drobil se do teplých řídkých jídel, aby rozmokl. Také z něho vařili polévky t. zv. „kramatiky". Často, zvláště za vlhkého počasí, chleba splesnivěl. Plesnivý povrch se okrájel a dával dobytku.

Ted v málokteré domácnosti pekou si sami chléb. Hospodář obdrží jej od pekaře výměnou za obilí. — Chléb jakožto „Boží dárek" byl a jest dosud u velké vážnosti a úctě u starých i mladých. Upadne-li komu kousek chleba na zem,1 zdvihne jej šetrně, políbí a pak teprv vloží do úst. Stěhuje-li se kdo do nového obydlí, nejprv kousek chleba tam donese, aby nouze nepocítil.

Sídlo druhdy slavných, ale nešťastných pánů Smiřických, bohatých Trčků, šlechetných Sternbergů, vítězných Gallasů — město Smiřice, nemá dnes téměř žádných písemných památek starých. Vedle »rychtářského práva« a vedle několika privilejí trhových chová knihu, jež zbyla z bohatého archivu, zničeného velkým požárem r. 1839. Po požáru zbyly vlastně listy jen, které zámecký farář pan Jan Bohaboj Mitiska v knihu svázal a od další zkázy uchránil.