penkpv, že ve vesnicích veliké i malé Reky (v poříčí Rádiky, přítoku Dřinu) muži i mladíci většinou v cizině na práci prodlévají a teprve v tuto dobu se na žně vracejí do rodného ovzduší. Proto bývají svatby v pohorských dědinkách jedním dnem, ale za to tím hlučněji pořádány.

U Mijaků dle svědectví Verkovičova ustálil se určitý čas, kdy se připouští zasnoubení i sňatek a kdo by proti tomuto pořádku se osmělil jednati, toho by obec přísným trestem stíhala a byl by vůbec považován za člověka nečestného. Období počíná 20. červencem (ílinden) a končí 15. srpna (Nanebevzetí P. Marie). Za tento měsíc se musí každý, kdo potom touží, zasnoubiti neb oženiti, jinak jest nucen své záměry odložiti až zase za rok. Na sv. Ilija po skončených bohoslužbách nejstarší z vesničanů vyjde do středu obce obstoupen rozjařeným lidem, maje po pravici duchovního, po levici provázen voleným kmetem (čelnik, hodžabaša — starosta), za nimi po obou stranách následují druzí starci, dodávajíce průvodu důstojné barvitosti.

Průvod stane na návsi, bělohrady, úctyhodný stařeček pozve k sobě mladíky, pyšnící se svátečním hávem a výmluvnými rty i jiskrným zrakem, jenž prokmitá z pod hustých řas, oznamuje jim, že dle vůle Boží svatby se počínají. Statné postavy se mu pokloní, kolena před knězem se dotýkají syré země, líbají mu ruku, na to jako na povel vstanou a vystřelí, radostí záříce, několikráte z pušek na znamení, že svatby již počínají. Za chvatu a šumu, "při veselých vtipech se rozvinou prapory nad střechami oněch domů, kde se pořádá svatba, nebo kde se chystá zasnoubení. Ruče se vzdouvá červený prapor, zlatem obšívaný, nad nízkými lomenicemi, aby hlásal kolem stojícím, že se bude v nedaleké době rozléhali veselí mezi stěnami, jindy tak útulně mlčelivých chat. Chystá-li se hospodář do svého příbytku uvésti snachu, upevní na konci praporové žerdi jablko, na znamení plodnosti. Když se činí přípravy pouze pro zasnoubení, žádné ruměné ovoce s výše se na vás neusměje. Ve vesnici Zubovcích se obyčejně slaví několik svateb najednou v době určitých svátků. Jmenovitě jich připadá mnoho na den sv. Mariny 17. července. V Tetovu pravidelně při nich účinkují cikáni, vzpružujíce hlučné veselí hudbou, mladé cikánky tančí, tváře, řasy i brvy rozmanitě nalíčivše.

Oldfield ') dokazuje, že vůbec býval čas svatební omezen a skutečně upomínky na tuto dobu nalézáme u mnohých národů. U kalifornských Indiánů, u domorodců v západní Austrálii, u některých dravidských plemen v Přední Indii a také u mnohých afrických kmenů dle jeho slov: »Divoch má pouze jediný čas v roce, aby se ženil. U Zulukafrů se tento čas hlučně oslavuje. Li indického kmene Goisů dle slov plukovníka Daltona, každého roku v lednu, když špižírny jsou naplněny potravinami, pořádá se veliký svátek, který velice připomíná saturnalie s jejich bezuzdnými výstřednostmi.« 2)