Muž volá na ženu mamo! žena na muže lálo! lichotivě taťku (náš táta, tatěk). Děti volají mami! táti! Někde lež tatíčku! mamičko! Jinak však říkají: »Mám to od naší mamy; jdu k tátovi.«

Ku podivu správně užívají zde po většině ge ni ti vů zvláště se zápornými slovesy, což jinde není. Pokud pak se týká náměstky jich, tu se téměř z pravidla přemršťuje. Příklad to objasní. »Kde jsou troky?«*) — »Neviděl jsem jich, dívka (děvečka) jich někam zakramovala.« — »Už mám hodinky.« »Kdes jich měl?« »Sám jsem si jich zastrčil a jednobytně jsem hledal mimo, jako by mě byl blud pojal.« —

N změkčuje se ve slovích hanba a deň. Deň ke dni, do dně, do týdně, o poledni (—nach).

Rodové koncovky —ovic zde neznali. Až dosud se místo Svobo-dovic říká u Svobodů. Větu »Hýblovic zůstávají u Marklů« pronáší lid zdejší takto: »U Hýblu zůstávají u Marklů.« »U Tárešů už nejsou u Gre-garů.« Že způsob takové mluvy není jadrný, snadno poznati, není na př. jasno, kdo je podmětem, zda Hýblovic, či Marklovic, zda Tárešovic nebo Gregarovic.

Slova děcko, jež jinde slýchati pouze v jednolne'm čísle, užívá se zde napořád i v čísle množném: děcka, děcek, děckám, děckama.

Místo dědeček říká se více děda, u dědy, k dědoj, dědu, děde! nebo dědoj! dědou.

Podobně běžné jest bába, zdrobněle bábinka. Při oslovení bábo! Děti říkají též babi! Domácnost děda a báby zove se »u dědečků«; >pojďme k dědečkovům!«

Podobně se vesměs užívá výrazů »u kmotříčků, ke kmotříčkovům«, též »u strýčků«, po případě »u tetinky«. >U strýčků dělali droba (jaternice), dali nám vejslužkou dva párky (párek jest jaternice a jelito; a polívku.< Podobně se říká »u sousedů«.

Podruh nazývá svého domácího pána hospodářem. »Hospodáři, hospodyně (nikdy pane, paní), dobrýtro!« — »U hospodářů nejsou doma.« Někdy slyšeti též hospodářovi, Hýblovi, Šlejmarovi, Bártovi (za celou rodinu).

»Sousedovi (místo sousedovic) jeli na stlaní.« — Jméno »pán« ve smyslu starodávné vrchnosti se zde udrželo, ale nevědomě. Přenesloť se na osobu knížecího lesního, jenž bydlí v sousedním knížecím dvoře, občasném sídle někdejších pánův a majitelův panství. Říká se: »Jdu k pánovi (pánoj)«, t. j. do dvora k panu lesnímu. »Byl u pána«, »pán kamsi jede«. Naproti tomu jiným lesním na témže panství lichtenštejnském a na Litomyšlsku se říká prostě fořt, obrfořt, ačkoli nejsou nižšími úředníky onoho.

V obecné řeči vyskytajícího se titule »pan« se málo užívá nebo aspoň před nedlouhém se málo užívalo. Lid se navzájem oslovoval »sousede !« a mluvilo-li se o jiných osobách, nechť to byl úředník, kněz, učitel neb kdokoli jiný, jmenoval se prostě i ve společnosti i před mládeží —