a to nikoli ve smyslu nevážném — buď vlastním jménem nebo postavením bez přísudku pan, tedy: farář, doktor, učitel, pulmistr, fořt, hejtman atd. A to se tak vžilo, že lid mluvě s osobami těmi, ještě pak často ani slova pan neužívá.

Podobně děti: »Učitele, obřežte mi plevajz (tužku)!« Nebo na ulici: »Heleč, tamhle učitel! Učitele, kam dete? Pojte k nám!«

Nebo: »Doktor, kam dete?« Ovšem »způsoby« podobné čím dále tím více mizejí. Školou se od r. 1870 děje napořád patrná změna.

Ale přece někdy ve zmíněných starších dobách (druhdy až podnes) titulují děti učitele slovem pane, a sice v tomto případě. Šel-li učitel jen kousek cesty na procházku, mohl býti jist, že naň kdesi za plotem některý košiláč zavolá: »Pane učitel, pučte mi pytel, co se naučím, já do něj strčím.«

Lid se takovým průkazům dětské smělosti smál, nebera je za nic pohoršlivého.

Čeládka, žebráci a dělníci nikdy zde neužívali titulů jinde běžných: vzácný pane, milostpaní. Největší titul, jaký se posud od »nepokažených« dává, jest »pán«. »Pán, přijdou se podívat na pole!« »Pán, dají pozor!« »Paní, prosím jich, podarujou mi kousek chleba!«*)

Vyjma služebné nikdo neonikal, aspoň ne lid vesnický. Všude se vykalo a hojně tykalo. Poměr z mládí ustálený potrval až do smrti.

Jako zvláštnost lze uvésti, že lid ve městě České Třebové libuje si dávati dětem jména co nejhledanější, k vůli nimž se probere mnohdy celý kalendář. Často přinese si dítko jméno samo, t. j. dá se mu jméno svatého, v jehož dnu se narodilo. A tak se zde vyskytují Alexandrové, Narcisové, Siegfridové, Mamertové, Oktávové, Sylvestrové, Sebaldové a j. Děvčata mají ještě větší výběr, je tu Adriena, Sabina, Salomena, Filomena, Háta, Pavlina, Polixena, Cypriena, Justina a j. v. Ježto pak lid všecka jména z pravidla krátí, bývá nejednou dosti nesnadné uhodnouti pravé' křestné jméno dítěte. Tak znamená Tábek Tobiáše, Xandr Alexandra, Sylva Sylvestra, Bobeš Josefa, Manek Emanuela, Mikeš Mikuláše, Tonka Antonína, Láďa Ladislava, Vratěk Vratislava, Náca Ignáce.

Tyto skratky však se ještě zdrobňují k vůli lichotivému mluvení, tak že se pak říká: Tábeček, Xandýrek, Bobíšek, Maneček, Mikšíček, To-nánek, Laďoušek, Vratíček, Nácínek, Eneček (Engelbert). Podle němčiny utvořeno jest Vencílek, Maryčka, Agneska, Pepina, Francínek.

V tvoření zvláštních jmen, zvi. posměšných a hanlivých jsou lidé zdejší mistři. Stůjž zde několik ukázek.

Koncovkou—oň: mudoň (člověk nemitora), kydoň a blafofi(tla-

chal), bii voň (protiva, oeinta), kudoň (loudavec, hudlařzz: »ukudá to«).

Koncovka —le,—ele: šuprle (coura), boubele**) (macek, macaté

dítě), c i b e 1 e! (volá se na slepici), h a m e 1 e (z německého, ovečka v dětské