obílili si tím způsobem, že smočili si jej vodou a foukli potom do mouky. Některý postavil si ještě na hlavu dojačku (nádoba na mléko).

To byly vlastní barbory. Každá z nich měla v jedné ruce tnuLlu a v druhé uzlík, ve kterém byla jablka, ořechy, sušené hrušky a švestky, křížaly a p. Barbory provázeli čert a koza. Gert měl na sobě na ruby obrácený kožich, s dlouhou černou srstí, tak zv. cápovy a právě takové koženky. Přes hlavu měl přetaženu černou noční čepičku, ze které nahoře na hlavě udělány byly dva růžky, vycpané koudelí. Obličej měl počerněný sazemi, nad očima červené proužky a z úst visel mu dlouhý jazyk z červeného flanelu. V ruce držel silný řetěz, kterým chrastil. Koza byla strakatě oblečena, obličej měla zakrytý škraboškou tvaru hlavy kozí a na hlavě rohy z výtřasek (dvourohých dřevěných vidlí). Na krku houpal se jí zvoneček. Běhala po čtyřech a dělala veliké skoky. Jedna z barbor nosila na bidélku nastrčeného turka (tykev), jehož obsah byl vydlabán a jehož jedna-strana vyřezána byla na způsob velikého obličeje. Ve vnitřku hořela svíčka. Znamením, že jdou do stavení, bylo, že postavily do okna turka a zašlehaly do skla metlou. Rozumí se, že ve světnici bylo to znamením na poplach. Barbory vstoupivše do světnice jiného nepromluvily, jen slále tlumeným hlasem vybízely k modlitbě: »Modli se, modli se!« spíše to však vypadalo jako »muli se, muli se«. Děti, jsouce obyčejné plny strachu, hned klekly a modlily se. Kdo se nechtěl modliti, toho šlehaly barbory metlou a hrozily mu, že ho vezme čert. Ten stál v síni, chrastil tam řetězem a každou chvíli zjevoval se v olevřených dveřích světnice. Při jeho objevení vyšlehovaly blesky. Někdo totiž byl v síni skryt a vyfukoval trubičkou smůlu do plamene svíčky.

Dospělejší chlapci a dívky se pbyčejně poschovávaly. Ty však koza, po všech koutech šmejdíc, vyhledala a rohy svými z úkrytu vypudila. Barbory potom vytahovaly z uzlíků dárky a nasypaly z nich na zemi před každého hromádku. Kdo po dárcích nedočkavě ruku natáhl, šlehly ho přes ni metlou. Hned na to, nepromluvivše, odešly do jiného stavení. Někdy prý i na voze za nimi dárky vozili. 0 takových barborách u nás říkali, že prý jsou z Kremže. Jaký to má původ, nedověděl jsem se.

Po barborách chodili prý hned mikuláši, podobně jako ony vypravení. Z toho možno souditi, ža do obyčeje choditi se sv. Barborou postupem času mnoho se přimísilo z obyčeje mikuláškého, co stalo se tím snadněji, že dělí je mezera časová pouze dvou dní, a potom také, že význam jich, tutiž obdarování hodných dítek, jest u obou shodný. Nyní si děti večer před sv. Mikulášem rozvěšují pouze punčochy na okna, aby jim do nich nadělil, mikuláši však nechodí, pouze barbory.