šedou »Vlastenecké musejní společnosti«, na starobylý původ moravského národního vyšívání upozorněn. S úsměvem a v plném přesvědčení tehdáž ke mně pravil: »Vidíte, naše moravské vyšívačky vyšívaly nám tu bronzy!«

Srovnávaje formy pečiva uvedeného po stránce vývoje ornamentiky,. mohl bych skoro, kdyby se to nezdálo tomu, kdo si výzdoby na předmětech archaeologických nevšímá, podivným, přizpůsobiti si žertovný výrok konsist. rady Ign. Wurma v podobný úsudek.

O »nadílce« svatojanské jsme se již zmínili (viz G. L. IV. 538); promluvíme o dalších nadílkách, jak se konaly nebo dosud konají v Pojizeří a v Podkrkonoší o Barboře, Mikuláši, Lucii a o dlouhé noci (v předvečer štědrého dne).

Za Barboru obleče se (v podobu jeptišky) obyčejně starší některá ženská z rodiny, nebo dorostlá dcera. Aby nebyla poznána, navlaží si obličej, foukne z blízka do trochu mouky, která se jí nachytá na obličej. Před stavením zazvoní, metlou, prutem pošlehá po okně. Mládež ve strachu krčí se do koutků. Pošlehá po dveřích, zazvoní a vejde. Vyptává se na děti, na jejich chování, napomíná je a pobídne k modlitbě. Vzdoruje-li některý výrostek, modliti se nechtě, bývá tak citelně zmrskán, že konečně přece jen klekne a pomodlí se. »Kolik je pánů rr: bohů?« ptává se malých. Našeptá-li některý starší nezbeda: »Plná vošatka, až jeden spad!« —• může býti jist, že za nemístnou horlivost dostane se mu důkladných šlehů. Na konec Barbora hodnějším nadílí a po opětném napomenutí odcházL (Cidlina.)

V Tiitobytech přistrojila se některá ženská do bílých šatů a chodila po vsi od stavení ke stavení, nadílejíc, kde si toho přáli.

Na „Vysočtě« (tak lid všeobecně říká) neobchází Barbora, ale zachoval se tu na ten den pěkný, něžný obyčej. Před slunce východem ulomí si dívka z černé třešně »smítek«, jejž vsadí do květníku nebo vstrčí do lahvičky s vodou a postaví na teplá kamna. »Smítek« do vánoc rozkvete. Květ vezme s sebou na »půlnoční«. S kterým hochem se u kropeničky sejde, s tím toho roku se vdá.

Chození s Mikulášem bývalo v Tatobytech velice hlučné. Dvanáct, obyčejně patnáct osob přistrojilo se různými maškarádami, obličej si po-malovaly a vousy (koudelí) polepily, aby nebyly k poznání.

Hlavní osobou byl biskup — v bílém rouše, s biskupskou čepicí, s berlou v ruce. Celá tlupa chodila po vesnici, nahánějíc pekelným křikem