ni rozhněval a Dorotu lámat dal. 8. Dorka Boha prosila, aby hrom bil do kola. 9. A to z čistého jasná, by se země otřásla. 10. Král se na to rozhněval a Dorotu smažiť dal. li. Čím se déle smažila, tím krásnější,, tím byla.

Král volá zvýšeným hlasem: »Doufile, Doufile, volám tě této-chvíle!«

Doufil (předstoupiv před krále): »Co poroučíš milostivý králi?«

Král: »Běž k Dorce, chce-li královnou býti, nebo smrť podstoupiti!«

Doufil ukloniv se králi, odstoupí od něho, a postaví se před Dorotu: »Dorko, Dorko, chceš královnou býti nebo smrt podstoupiti?«

Dorota: »Než bych já královnou byla, rač bych smrt podstoupila.«

Všichni opět zpívají:

12. Král se na to rozhněval a katu ji zabiř dal. Král odstoupí, a kat stoupne blíže k Dorotě.

13. Kat ji vede po mostě, a mluví s ní po sprostě. Kat sám:

14. Chceš, Doroto, chceš má býť, chci ti tvůj život chránit'! Dorota odpovídá:

15. Když já nejsem králova, nebudu ni,katova.

16. Kat se na ni rozhněval a Dorotu ihned sťal.

Kat (nevlídně): Klekni, Doroto, (Dorota kleká) opice, klebetnicev nadělalas klebet na tisíce, více jich dělati nebudeá, a našeho krále hněvati nebudeš. Tuhle mám meč od brusiče nabroušený, tím ti kšici pod-hodím a více se tě nebojím!

Po těch slovech kat Dorotu setne, t. j. shodí jí korunku i věneček s hlavy. Dorota »po sletí« nakloní hlavu do předu, aby byla »o krk kratší«.

Doufil (se slovy): Stůj, katane, nepospíchej, zadrž meče svého!' Tasí meč a chce výkon zmařiti. Pročež kat, vytaseného meče užívá proti Doufilovi. (Viz vyobrazení str. 51.) Oba pak drží sklízené meče nad hlavou Dorotinou. A nděl: Krásná panno, nevzdychej, uzříš krále svého! Zvedá věneček, načež všichni zpívají:

17. Už je Dorota sťata, duše do nebe vzata. 18. Dva andělé čekali, duši do nebe vzali. Anděl sám: 19. Přineste jí ovoce od nebeského Otcet 20. Přineste jí lilie od Pannenky Marie.

Tím představení končí. Dorota vstane a vybírá na talířek peněžité dary, načež se všichni odporoučí.