připouští k společenským hrám. Ale nesmí se pomýšleti na vdavky mladších, dokud starší není úplně zaopatřena. Druhorodné se nazývají korytami, že prý bývají ukrývány v korytě, aby přicházející ženichové jejich krás si nepovšimli a starší sestra nebyla zastíněna. I ve Francii neměly mladší lépe o svůj osud postaráno. Též v Ukrajině, Srbsku, Rumunsku tvořily neprovdané prvorozenky často překážku při vdavkách.

Jinou závadou sňatku bývaly svazky pokrevenskó. Lidové názory v tomto vztahu ukazují se mnohem přísnějšími než sama církev, neboť se požaduje, aby se dokázal do 10.—12. kolena krevní rozdíl. Za bratry a sestry se považují i soukojenci a žádným způsobem se nepřipouští, aby vstupovali ve sňatek. Ano národ v některých krajinách jest tak úzkostlivý, že by považoval za porušení náboženského citu, kdyby se za sebe dostaly děti v jedné vodě pokřtěné.

Prvním důkazem, že dívka cítí náchylnost ke svému nápadníku, zračí se v tom, když mu dovolí, aby si vzal kytičku s její hlavy.

Dalším důkazem důvěrnosti jest šáteček, který se ocitne v rukou mladíkových.

Když se přesvědčil mladík, že jest mu jeho vyvolená nakloněna, dohodne se doma s rodiči, aby se podnikly vážné kroky a mohl si ruku její zabezpečiti. Rozhodujícími bývají při tom poměry peněžité a souhlas rodičů, ačkoli církev tohoto přes příliš nedbá a ochotně uděluje své požehnání snoubencům.

Když se soukromou cestou sezná, že nsní žádné obavy, aby se narazilo na nepřekonatelné překážky, vysílají se do příbytku nevěstina družbové, aby veřejně a určitě podmínky projednali. Obyčejně se vypravují až k večeru snad na důkaz, že kdysi se uznávalo za výhodné použiti ochrany soumraku aneb noci, aby se mohla násilím nevěsta dostati do rukou milencových. I z jinýeh krajů stejných zkušeností nabýváme.

V Razložsku námluvěí oslovuje přítomné: »Ptáte se nás, proč přicházíme, snad nebudeme zde celou noc státi?« — »Proč jste došli?* — »0vce jsme a k ovcím přicházíme!« Věru nedarmo se prohlašují za ovce, představitelky klidného, usedlého života od časů nepamětných. »Jsme min ni kviií pastevci, jejichž chloubou a bohatstvím skromný brav, a Vstupujeme pod váš krov, poněvadž jsme přesvědčeni, že i vaše srdce touží po tichém životě.* Ukrývá se v tom ona hrdost, jakou se vyznačují kmenové kočovní, se svými stády s místa na místo putující, před Oráči, kteří hlavně na výtěžek obilí a jiných plodin jsou odkázáni. Nemýlíme se, tvrdíce, že námluvčí takto rodinu oslovujíce opakují jenom slova svých předků, když se ještě nalézali na stejném stupni společenského vývoje jako dnešní Kirgizové, nebo polousedlí Turkmeni.

Nezřídka však řečník podotýká, že hledají sokolici ke svému sokolu, čímž ještě dále do hlubin minulosti bezděky přítomné zanáší: »Přejeme si bojovnici, která by ve chvíli zápasu dovedla hájiti rodného krbu proti nepřátelům.* Sokol v národním podání jihoslovanském se slaví jako hrdina, jenž se neleká nijakého nebezpečí.