Slavnost sv. Řehoře v Kovarech u Zákolan (pod Budčí).

V Kovarech provozovalo se chození s Řehořem asi do r. 1847—48 (tak vypravuje pan Fr. Hanzl, měšťan ve Velvarech z Kovar).

Brzy z jara vždy v poledae počalo cvičení a pokračovalo se v něm, dokud se žáci přiděleným úlohám nenaučili. Když vše dobře šlo, ustanovil se den obchůzky. V ten den sešli se ráno žáci vystrojení, provedla se poslední zkouška, a na to se »vy mašírovalo«. V předu kráčeli žáci hudby znalí hrajíce, následoval praporečník, bubeníci, »šarže« a řadové vojsko v páru, naposled profous, služka učitelova a dívky nesoucí nůše na dárky. Řehoři měli na hlavě papírovou čáku, zdobenou chocholem z kohoutích per (domácí výrobek, který přecházel s otce na syna a občas se polepil novým papírem) ; profous měl třírohý klobouk a malované kníry. Přes každé rameno uvázal se k druhému boku hezky široce složený šátek, jehož trochu vyložený jeden cíp krýti musil rameno, třetí šátek uvázal se kolem pasu. (Musily to býti šátky větší, které ženy nosívaly do zadu v pasu zavázané.) Šarže měla obyčejně jen hůlku, neb bylo-li možno sehnati nějakou šavli neb kord. Vojáci měli dřevěné kvery černě natřené.

Když vešlo se do světnice, šlo se v témž pořádku přes celou světnici, šarže postavila se ke zdi, vojáci postavili se proti sobě, utvořivše mezi sebou širší ulici. První v řadě stál v levo bubeník, v právo feld-bebl. Nyní nastalo odříkávání úloh. Kdo měl velení, odříkával úlohu svou chodě ulicí, po něm pak ostatní šarže. Potom došlo na vojsko v řadě stojící a to vždy první v levo stojící bubeník, pak protější v právo a tak až do posledního. Teď zapěli píseň: »Učitele velkého«.

Po skončeném zpěvu říkal velitel: »Náš pan učitel je náš velký přítel, uctivě jich pozdravuje a všechno dobré vinšuje, to od Pána Boha milého, skrze Řehoře svatého, ten byl učitel milý, z grantu srdce pravé víry, ten se staral vždy nejvíce zdárné dítky vychovati a Bohu je obě-torati, pročež lepší jedno dítko poslušný nežli tisíc bezbožných,, které mají rodičů zlých, nejsou k žádnému potěšení, ale vždycky k zarmoucení; protož kdo chceš ujít toho, aby neměl syna zlého, trestej jej častěji hůlčičkou, mrskej jej často metličkou, tak se vydá Pánu Bohu počet z dítek a po té časnosti v nebeské radosti radovat se budem s Kristem Pánem, až na věky věkův amen !«

Bubeník zabubnoval, do světnice vrazil profous, který až dosud venku meškal, a říkal: »Já jsem od toho regementu profous, jestli jim, paňmámo, někdo něco zakous', já mám právo hlavu stíti, anebo jej oběsiti. Darujou mně na každou ruka kopu vajec, čtvrci hrachu, já jim dám za to šňupec tabáku.« Po těch slovech vyndal tabatěrku a nabízel šňupec