Justýnka: Našemu Flantiskovi je dobze. — Proč. — No, umzél, toz je mu dobze, maminka povídali. — Tos plakala o něho, pravda ! — Áno, áno, vy ste chytla, plakala. Enom maminka plakali, dyť to byl enom maminčin bubínek.

Sedmiletý: Henkaj, těch volů mě néni líto! — A kerých je ti líto? — No těch, co majú krpaöe (dřevěný postroj), ty majú krky do krvava oklačený, dybyste viděli. Tytok si idú jak vereši (koně), pěkně v chomútech (postroje koňské).

Osmiletý : Ej kluci — hergot, krucifix soplivci, enom nebyďte ticho, lebo odvážu rapec a budete padat jak muchy pod lepačkú.

Sedmiletí: Dnes sem dostal ve školi. — Ná proč? — Tento šušnivec Pěnkavůj na mě žaloval, že šuškám, a já sem povdal panovi učitelovi: Šak on taky'šušká. A on dřrc do mě. — Nóba, šak já možu, šak nesu toťkaj panovi učitelovi v kapci sedm trnek (švestek). A pan učitel se řehtali,' tak se prohýbali, ale oboum vyčubali. — Pěnkava: Sak to nebolelo, enom trochu, víš.

Čí si, děvče ? — Ná Pískačova. — Matka: Ale ty hlúpá, řekni přece jak se patří, čí si. Vijú, u nás netrúbí hlásnej- hodiny, odpíská jich, tož mojemu, on je hlásnej, najmali »pískač«.

Na těmto domě bývali u Kulíšků. Ale tenkrát prej nebyl tak pěkn^j. — Ale di, doopravdy? — No ! A měli rol na 60 měřic, lúku na dvanást, ají obecnosti ? temu a všecko to prožhrali. — Ná jak to jedli? — No jak, prožhrali to jak u Nedbalů, nemajú nic, enom co si vydělajú na lo-varychu. — O lidi! Ná, kdo ti to povdal ? — No, vykládali si to chlapci před našim. A naši maminka dostali štvrť a díl a dva vinohrady. — Tož to sčítej na kolik měřic. — No, štvrt to je dvanáct, díl to je osn, to je dohromady dvacet, vinohrady nevím na kolik, a ešče dostanu. — To neříkej co dostanú, enom co dostali. To naši maminka dostali věc: Lúkú na 15, les na 5, díl na 8, tři vinohrady. — Enom se nechval. — A tatínek dostali chalupu a tálek a všecko zboží a to taky stojí peníze. — Ná, co je to, zboží? — No, nádrabí, truhle, trečafy, kolečka všecko takový.

Poctová (žena venkovského listonoše): Áno počtů (listonošem) byt, néni enom tak, jak si někdo myslí! Co se vám zdá? My mosíme, milá brachu, všecko nosit v hlavě To už si mosíme, id!a ? tem dveřom roz-pytovat, co a jak, esli se s někým o něco súdijú, esli si dali lebo deťom něco připsat, a podlivá teho uhodnete, kemu ten škrabanec ód súdu máte přistrčit. Taky ti páni uzapomenú napsat numera, a dyž se potom ze tří z teho rodu stejně menujú, honem to žádnej nechce. A to taky musíte