Podle nařízení praesidiálního r. 1836 pamětní ty knihy měly býti psány jazykem německým; »übrigens bleibt es unbenommen, diese Zeitbücher auch in lateinischer Sprache zu führen. < Avšak náš vlastenecký kněz píše: »Že sem řeč přirozenou 6i mateřskou zvolil, omlouvám s veleslavným Victorinem ze Všehrd, kterýž na konci věku 15. Knihu sv. Jana Zlatoústého o napravení padlého překládaje do češtiny, toto napsal: Věda, že Čech sem, chci — česky psáti i mluviti, aniž mi se zdá tak svou řeč přirozenou v nenávisti míti a tak ji nemilovati, abych všeho, což bych koli psáti chtěl, českým jazykem raději nepsal. —¦ Ano k tomu — dokládá dále náš ctný kněz-vlastenec —¦ abych děje a památky české česky psal, sám jeden z Němcův mne pobízí, souvěký totiž Bedřich Ludvík Jahn v knize své o německé národnosti (Deutsches Volksthum), z kteréž náš slovutný Jungmann čině výtah, takto jazykem českým vyložil : Národnou býti, národ historicky vyobraziti a to v otcovském jazyku jest sv. Trojice historie? Historie nic není bez vlasti, bez národu, bez vlasteneckého jazyka, V svém jazyku ctí se každý národ.«

Následuje podpis : Na Knířově — P. Ign. Jan Nep. Tůma, lokalista. Data není. Poněvadž však ku poslednímu slovu místa uvedeného ,nároď pod čarou položen jest pramen jeho, totiž Novočeské bibliotheky č. l.i Jos. Jungmanna Sebrané spisy veršem i prosou, v Praze 1841, str. 162, a poněvadž na téže straně předmluvy Tůmovy mezi textem psáno jest: »Gesehen bei der kanonischen General Visitation zu Hohenmauth am 7. Juni 1843. Karl, Bischof«, soudím, že počátek té knihy stal se v letech 1841—1843.

Český sloh Ign. Tůmy jest zřetelný, jadrný, nehledaný a správný, píše pěknou latinkou; do r, 1843 užívá pravopisu analogického, potom pak místo /, au píše í, ou, od r. 1844 místo w prosté v.*) Ve psaní Pamětí těchto pilně pokračovali pak nástupcové jeho P. Ant. Dvořák od r. 1850—1876 a od r. 1876 P. Jan Mašek, bratr můj, jehož ochotou jsem si z knihy té učinil některé výpisky. Podávám je věrně; pravopis uvedl jsem na nynější způsob ; pro lepší porozumění vložil jsem někde své slovo v závorku. Kladu je zde, poněvadž zachytávají poslední ještě dobu někdejšího svérázného bytu lidového v oné krajině vlasti naší. Za doby naší čas i tu po mnohé stránce mnoho setřel, na př. zvláštnosti kroje atd. (Dokončení.)