Šaty: Ponenáhlu mizejí na našem venkově starodávné, trvanlivé a celkem pěkné šaty, ustupujíce dosti často nevkusnému oděvu městskému. Čím bližší styk venkova s městem, tím rychlejší změna oděvu. Starý kroj v Hradecku nebýval nepěkný. Muži nosívali žluté koženky nebo »brslenky«, obyčejně po kolena, bílé punčochy a střevíce s přeskami, nebo později vysoké boty, do nichžto se kalhoty dávaly. Všedního dne nošena kazajka a vesta až po krk zapjatí; ve svátek dlouhý kabát šosatý, zvaný »kmotro irsky«, z modrého nebo zeleného sukna, který dědil syn po otci. Kmotrovský zván proto, že se oblékal o slavnostech a zvláště »krtinách«, sáhal až na paty. Vesta nedělní bývala červená nebo různě zbarvená, opatřena Ťadou knoflíčků často stříbrných. Pás, opasek kožený, vyšívaný, do kterého ukládány peníze. Čepice s beránkem neb vydrovka. Šátek na krk byl obyčejně černý, hedvábný. Ženské nosívaly hojně sukní — třeba 10 — v neděli a ve svátek »mezulánky«, krátké do polou lýtek, ve všední den sukně plátěné; živůtek z látky červené, modré nebo jinak zbarvené; šněrovačky se zlatými nebo stříbrnými »portami« a když bylo chladno, kabátek (kazajku) zvláště u starých >s varhánkami«, později »špenzl«. Šátek na hlava vázaly na pokos (:=: na placku) a v neděli braly »loktušku« bílou, mnohdy velmi krásně vyšívanou; zástěrku bílou s květy vyšívanými. V zimě nosili mužští dlouhé kožichy >s tulipány«, ženské krátké kožíšky a sice dosti dlouho dle známého: »Do sv. Ducha — drž se kožicha; o sv. Janě — měj ho na ráně; po sv. Duše — buď ještě v kožiše.«

Lid náš věří v osud, ba v mnohém ohledu jest pravý fatalista, jak dosvědčuje rčení: Co má býti — bude. Už to tak mělo být. Ať dělá, co dělá, však tomu neujde. Co komu svědčí, toho flečí Kdo má viset, neutone. To byl jeho osud atd.

Stěhuje-li se někdo často, litují ho říkajíce: »S každým stěhováním kus štěstí se odnáší.« (N. Bydžov.) Kdo se stěhuje do nového bytu, radí se mu, aby si vzal svěcenou vodu ze tří kostelův a tou nový byt vykropil, při čemž má býti na stole rozžatá svíce a chléb. (Mnich. Hradiště.) Kdo se stěhuje na »nově«, bude v novém bytě nespokojen a dlouho tam nevydrží; také v posledních dnech téhodne není radno byt měniti.5) Někde neopomine hospodyně, když se stěhuje, svázati do uzlíčku smetí, jež posledně v starém bytě smetla a přenésti je do nového domova, aby prý štěstí neuteklo. (N. Bydžov.) Při stěhování se má přenésti nejdříve do nového bytu obraz a chléb, aby se žádné neštěstí nepřihodilo (N.Bydžov); někde dokládají: Když se člověk stěhuje do nového bytu, má vzíti nejdříve svíčku — pro dlouhý život, chléb — aby byl dostatek, krucifix — aby Bůh tomu domu žehnal. (N. Bydžov.) Také řeřavé uhlí přenášejí do nového bytu, aby si prý štěstí přenesli. (N. Bydžov.)