Něco nóbl pán. — Má myslím půl kabáta. (Narážka na mizení kroje. Bílé kožichy zaměňují dlouhými černými kabáty anebo kožichy suknem černým pošitými a kdo na tyto nemá, koupí si zelený krátký kabát i smějí se mu, že »na celej neměl, tož si kúpil aspoň pül.«) — Ale co vám, nepoznali by ste ho. V ksichtě bilunkej, po oboch stranách sakra-porty (Backenbart), ruky v kapsách a enom si v tej fabrice špacíruje. Má jich pod sebú ale dvacet, a tož pěkně od jedného k druhýmu, ten má ale scestí! — A už si hodně našporoval? — Ja myslím trochu dluhů, to víte, jak takoví přejú svěj hubě, chodí si jak baron, tož beztak nezbývá, bár má peknú službu. — No tóž, jaký taky ščestí! Dluhů si možu nadělať aji tot

Vdovci a vdovy. Mosím it, aby žena nehubačila. — Vy se jí bojíte? — To víte. U chałupnika je dycky tá žena věčím pánem jak ten •mužskej. — Ná jakým pádem? — No doňďa ten chałupnik z tovarychu, vysype ji na stůl všecky peníze, tož ona potom vládne. A mosí ji dat na živobytí. Já mosím moju ptat o každú šfyrku na tabák. — U nás to taky bylo tak. Moja nebožka (Pámbu ji odpusť) dýz třeba došel žebrák ke dveřom, už volala z jizby: »A nadělte ho.« (Nechtí-li dáti almužny, odbaví žebráka se slovy: »Naděl vás Pámbu.«) Chlap beztak propil dům, utekl ženu a děti a nechal se jich trápit. Ále jak docházela baba (že-bračka) ke stavění, to hned': »Dejte ji chuděrce, je beztak vdova a má pár dětí.« Dycky zakračovala enom ženský a já sem mosel byt po tichu. Ale předce mě bylo lepší, pokáď byla, ó jej ! Včilkoj (te3) nevím, čí su. Mám-li jit ? zeťovi, lebo ? synovi, tak samýmu je to jakýsik a s nejakú potvorů (ženou) pod starosť se trápit, taky se mě nechce. Zkazujú mě dosť, toť doběhla jedna až do chalupy, a chmac ně okolo krku. Enom ty di, hráš beztak o sebe. — Ná tá Tekla přej nechce leho mladýho vdovca. — Čerta nechce. Takra ! Šedesát nevěst, ne jedna, chcelo by ho každej deň. — Ále mlčte. — No co, mlčte. Co pak neznám ženský? Takovej mlíčnák (nevyzrálý klas kukuřice = holobrádek) jak si ty, co ten'može mluvit o ženských?

Trampoty bohaté vdovy. »Šak já abych držela ten rozum pořádem v hrsti. Tu vám zkáze ten, tu zas ten, ja potřebovali by všeď, dluhů beztak majú jak smetí. Mladýho se bojím, se starým se ostúzat, co bych z teho měla? Málýho taky nechcú a hrubýho (velkého) zas bych nemohla zvixovat, tož potom se vdávejte a pokoja vám nedajú, co chvilka nejakej klepe večír na okno. Pane, toť sem s jedným aji špelila ze dveří. Nedal se vám odbavit a ešče mě dožhral. Přej, víte letičko, mám děti, tož bych si něco rád vyženil. Dybych to řekla já, říkávajú »hlúpej každej druhej stav, kerej si něco nevyvdá«, ale loto chlap. Co pak já ho potrebujú? On potřebuje mě. A tož já, dyž taková zpíval, jářku, tož víte co, dite naproti ? Hanči — ona vijú bývá v hoferstojú (nájmu) a má 6 dětí — vyženíte si Božího požehnání. — Boži-nečku svätej, já dycky mojej mamince — Pámbu jim tam odpusť — děkuju, že mě ke všeckýmu. vedli, šak já moje děti taky vedu ke vše-