Dorota : Králi! než bych Krista opuslila, Syna Boha nejvyššího, skrze krále pozemského, to ne! (Zpívá): Ach Bože, jak mnohá žalost přišla na mě, nenadálost, mnoho ouzkostí, mnoho let, a můj mladý věk brzy mně dokvet. Ouzká cesta jest do nebe těm, kteří milují Tebe, ach Ježíši z nebe. Přijmi, přijmi mou korunu, jenž jest z nebeského trůnu. Měj se dobře celé moře, měj se dobře všecko plémě, oheň, voda i povělří, ať na to sám Pánbůh patří!

Teofi 1: Doroto, Doroto, kam pospícháš? Co pak nevíš, že dnes stíta být máš?

Dorota: Co pak nevíš, že jdu domů, že pospíchám k Otci svému do zahrady, kde je kvítí, a že je tam budu víti?

Teofil: Panno, nevěřím já tobě, dokud mi nepřineseš to ovoce, které roste v té zahrádce, a to února měsíce.

Dorota : Ach Bože, pošli anděla z nebe, aby přines to ovoce, které roste v té zahrádce, a to února měsíce, abych slibem potvrdila Doufila.

Král : Rychle sem, katané, přistupte a Dorotě hlavu setněte a ne-prodlívejte!

Kati: Rádi se ti zachováme, milostivý pane!

Kat: Ustupte, lidi, na stranu, ať vám nedám mečem ránu!

Anděl: Stůj, katane, nepospíchej, ctná panno, sobě nevzdychej, potěš se se Spasitelem jakožto s tvým těšitelem, přijmi ode mne chléb Páně. Ty katane, čiň dále.

Kat: Sklop, Doroto, sklop své oči, ať tvá hlava na zem skočí.

Gert: Hop chalupa! teď jsem rád, jakobych jeď med: nebo s její pobožností rušila moje království.

Anděl: Doufile! Doufile! Doufile!

Teofil : Kdo pak mě tak volá mile?

Anděl: Já anděl z nebe poslaný od Doroty krásné panny. Posílá ti to ovoce, které roste v té zahrádce, a to února měsíce.

Teofil : I vítám tě, pacholátko, Krista pána poslátko, já tě s radostí vítám a to ovoce přijímám. (Zpívá :)

Své služby se rychle spustím, hej, tyrane, jáť jsem křesťan! Vyznávám Boha pravého, nechci Krista zapřít svého, kdybys mně dal hlavu štít.