vnukové dřevorubcův chodských snad zapomenou, co všecko a jak z nich dědové jejich robili.

A už se dnes skoro zapomíná, jakou pochoulku poskytovávaly dřevorubcům šumavským a zvláště malým dřevorubčaťům ty bučiny, někdy rozsáhlé, pravých věkovitých buků.

Pozdě na podzim, kdy již sluníčko jen »s vospenci« svítívá a vichřice s horskými nečasy nad sluncem vítězící člověka z prožloutlé klenby lesů šumavských k teplým kamnům pudívá, bývaly poslední hlučné výlety dřevorubčat do bučin na bukvice. Co tu bylo hledání drobných, hnědých trojbokých jehlanců, a co sbírání mezi napadlým listina a chrastím i »kožíšků« — obalů bukvic. Ačkoliv jich měl každý velikán na tisíce, ba snad na miliony, byla přece práce nemalá a trpělivá, než se drobných bukvic nasbírala kapsa. Byla-li malá úroda, nebo málo-li ještě bukvice padaly, dobří lezáci i nahoru se pustili a bukvice střásali a stloukali. Snáze bylo, dělala-li se probírka v bučinách; tu pila dřevorubců, povalivši řadu velikánů na zemi, sbírání usnadnila. Ale ať bylo, jak bylo, dřevorub-čata vesele vždy z bukvic s plnými šálky pospíehávala, ba i tatíkové dřevorubci a i matky, přicházejíce v ty časy u večer z lesa, rádi svým maličkým kapsy bukvic vykládali.

Když přešla první radost z úrody, nastalo uschovávání. Bukvice dobře se usušily a do sucha uložily. A když přišla nehostinná zima a s ní dlouhé večery, a o těch večerech leckdy už i povídání a pohádky, hádanky i všelijaké skotačení mladých a rozumování slarých, za vrčení kolovratů i jiné jednotvárné domácí práce zimní omrzely, občerstvily leckdy chvíli bukvice. Přinesli jich odněkud z komory nebo s půdy nůsku a nastalo louskání; zdlouhavé a pracné sice jako bylo sbírání, ale u teplých kamen, a že času bylo dost, veselejší, zvláště když odměňováno bylo sladkými jádry. Děti chodské i do školy si jich kapsy nosívaly a chasa je i v přástkách louskávala. Aby se bukvice snáze louskaly, házívali je před požíváním do horké trouby; tím i chuti se jim lepší dodávalo, jako asi pečeným kaštanům.

Staří pamětníci chtějí i tomu, že jsou bukvice léčivé; jiní svědčí, že po nich holívala hlava.

Bylo, nebylo: dětem dřevorubským i mnohým velkým v horách bývaly bukvice milou pochoutkou, jako oříšky a ořechy dětem v krajinách Šťastnějších. Kromě toho poskytovaly bukvice i chudý výdělek dřevorubcům ustaraným a upracovaným, zejména ženám.

Sbírávali je a prodávali do města jako v létě maliny a jahody a býval jim groš za ně tím vítanějším, že dal se vydělali v době tak pozdní, kdy již ničivé mrazy jahodníky a ostružiny po pasekách dávno popálily. V Domažlicích samých před padesáti lety a ještě později mívali bukvice na podzim hokynáři mezi nejoblíbenějšími dětskými pamlsky.

Pochoutku tuto i výdělek vzaly horskému lidu nové časy s novým lesním hospodářstvím, ne-li spíše nehospodářstvím.