Nejprve malovány obrázky svatých u lidu oblíbených; ty pak, na trzích jdouce na dračku, hlásaly slávu o dovednosti malířské dotyčného mistra a staly se pohnutkou myšlénky o možnosti malování živých osob — jich podobiznéní. Tak za nedlouho přicházely mistrům zručným zakázky, aby tu dědáčka nebo stařenku, tu zas tatíčka a mamičku, tam syna nebo dceru, vůbec oblíbené osoby v rodině namaloval. Ne vždycky však tito milí na zvlášť formované obrázky malováni; někdy, jak s vrchu jsem podotkl, dáno jim místo na nezvykle velkých, schválně či nápočně objednaných nádobách, nejvíce džbánech. V obojím způsobu formy volené představují se obyčejně osoby v práci zaměstnané, ač často též svadeb-níci a j. osoby ve slavnostním šatě zobrazeny bývají. Na kolik se podobizna dotyčného mistra povedla, bylo věcí vedlejší, hlavní však, koho představovala.

Ze takovéto předměty s podobiznami byly a jsou drahou památkou, dokazuje to, že je majitelé neradi prodávají, říkajíce: »Ved to sú náš starý preděda!« a t. p. (děd pradědův). A prodají-li věc, pak jim ji musíš draze zaplatit a slíbit, že bude v museu, kde každý ji vidět může, vystavena.

Podobiznění na nádobách provádělo se téměř ve všech jestvujících dílnách, za to na zvláštních již s rámy formovaných obrázcích dělo se hlavně v Sobotišti a pak později v Dobré Vodě, kamž několik mistrů sobotištských se přestěhovalo (na konci 18 stol).

Posledním z dovedných a oblíbených obrázkářů Sobotištsko-Dobro-Vodských byl Wirth. pocházející z habánů, kteří v dobách pronásledování nekatolíků jako exulanti do Uher se utekli a v Sobotišti se usadili.

S obrázky svatých robeny i kropeničky a vypalovány i sošky a různobarevné glasurovány.

(Pokračování.)

V jednom mlýně nepozdravila dcera mlynářova nikoho, když kýchnul, a jí proto rovněž nikdo nezdravil, když za pozdrav ani nepoděkovala. Do téhož mlýna šel jedenkráte pozdě večer zloděj ukrást koně. Na cestě potkal jej, rač nás Pán Bůh chránit, čert. »Kam deš?« ptá se čert zloděje. »Do mlejna, kráct koně.« »Tedy pudem spolu. Já si tam du pro mynářovu ceru — nikoho nepozdraví, dyž kejchne ani nepoděkuje dyš ji nehdo pozdraví — eště kejchne třikrát a esli ji nikdo nepozdraví, je moje.« Šli. Dívali se oknem spolu na mlynářovu rodinu, jak večeřela. »Teď kejchne cera,« povídá čert, a kejchla. ale nikdo jí neřek': Pozdrav Pán Bů'. Zloděj se lek', nebo cera byla hezká a věděl, co jí