vlasti naší byl z rodiny kovářské, jako na př. arcibiskup český M. Jan Rokycana.

Kdo se odhodlá sbírati látku k dějinám řemesla kovářského v Cechách? Připomenu jen co čteme o zlých kovářích v satyrách Hradeckého rukopisu ze 14. stol. Zloděj přijde v noci tiše k chýši kovářově a dá si zhotoviti u něho silnou pilu, nože z oceli a deset klíčů. Kovář rád slíbí, obdrží závdavek a ostatek dostane, až přijde s objednanými nástroji ke zlodějům uprostřed lesa. 5) Mezi nástroji, jež kováři tenkráte kuli pro zloděje, jmenuje básník i >kozí nohy«, t. j. paklíče. 6j Kromě toho naříká na kováře, kteří špatně kovají koně. 7)

Kdo se uváže v sebrání názvosloví kovářského ? Kovářské dílo bylo dvojí: černé (kování koní, vozů) a bílé (zhotovování seker, srpů, lopat, hřebíků atd.)8) Památky cechovní pověděly by nám o tom dosti, jména i ceny předmětů.

Kdo sbírá dědičnou ornamentiku práce kovářské ? První a zajímavý pokus toho druhu učinila tuším pí. Vlasta Havelková článkem »O starobylosti řemesla kovářského u Slovanů« v Čas. vlast. muz. spolku v Olomouci. Zdobili tak kování vojové, sekyry a j. Rádi bychom viděli, kdyby nám tak někdo zachytil z paměti starých kovářů, jak si zapisovali a po-čítávali, komu a co pracovali. O sýpce u kováře víme pramálo. Paměti takové posloužily by platně a doplňovaly by vhodně výpisy a doklady z doby staré, kde jinak mnohé bylo by nám nejasným. Neohroženost, ráznost a humor kovářů známe jen z povídek a básní, ač kovář přelstil i čerta, jak víme z pohádek.

Kováři měli též obyčeje, zvyky a pověry. Sebral je někdo aspoň v črtu? Máme jen nahodilé zlomky. Patronem kovářů byl sv. Eligius.

Představme si kováře pracujícího s tovaryši v začernaló kovárně při výhni. Měch rozdmychuje plamen. Jak divně barví rudá zář jeho postavy kovářských, jak zvláštní zdají se nám obličeje jejich, jak hroznou zdá se nám kovárna — nejinak než jako peklo. Pádně buší do žhavého železa, až jiskry lítají . . . Jistě neušlo pozornosti vaší, jak rylmický dopad kladiv provádí ráznou hudbu v souhlase s tím žárem, až zmírá na kovu spracovaném . . . Kovář přirozeně v tomto ovzduší byl lidu tajemným a stále stoupal v představách jeho.

S kovářem shledáme se i v písni národní, jest i ve filosofii lidu: v příslovích a pořekadlech. Z kovářských obyčejů, zvyků a pověr podávám zde některé ukázky, abych povzbudil k vděčné práci na poli dobrém, ale zanedbaném krátkozrakostí jednostranných a povrchních sběratelů.

Začnu pověrami známějšími, jež se týkají výrobků kovářských. Ve mnohých krámech i v Praze vídáme přibitou podkovu na prahu nebo na pultě, spatříme ji mnohdy i na prahu bytů — pro štěstí. Z téhož důvodu zvedne nejeden podkovu nebo hřeb nalezený na cestě; přináší