slýchali. O obojím můžeme udati neočekávanou zkušenost, že takovému dotknutí věcí i slovem hrdina sám byl na hejté přítomen a spokojeně se šklebil, jako by jej kdo ví jak chválil, ba některý i posměšnou na sebe historku opravil a doplnil, že bylo smíchu ještě víc.

Ale nevím, aby se některá věc z našich historií nezdála známou.*) Prohlašuji, že podávám, co jsem na hejtách slyšel, mohu udati nejen kdo vyprávěli, nýbrž znal jsem i většinu »hrdin«, o nichž se vyprávělo a vyprávěči tvrdili, co vypravují, že se stalo a dotvrzovala s veselím »celá sence«.

Přejali a předělali-li něco odjinud na své reky, jest to jejich dílo a mělo by i tak své místo mezi zprávami národopisnými, jež podává náš článek.

1. Kterah odbyl vdovec Martin nevěstu. Sedlákovi Martinovi odešla žena na věčnost někdy k jaru, právě když volala práce do pole. Odešla a nechala mu- tu maličkého Martínka, nemluvně. »Martin se musí honem oženit !« rozhodovaly ženské hned na cestě z pohřbu a věděly hned nevěst do tuctu. Že pak měl Martin pěknou věc, celý dvůr a dobytka plnou stáj, voly jako šrouby a krávy jako lvy a k tomu ke všemu měl i kus lesa — radost se podívat, tlačily se hnedle nevěsty samy. Jedna z pich zvláště si přispíšila. Martin právě oral, Martínka měl s sebou v poli; mezi prací musel malý ubožáček zavinutý trpělivě ležeti na mezi, pro pokoj měl v ústech cumel.

Nevěsta nehledaná jde tudy cestou, jako náhodou a rovně k Martínkovi ; pohýčkala jej sladce a pečlivě převinula. Zatím Martin brázdu doorávaje blížil se k mezi. — »Martine, Martine,« vece ženská, »mil bys se voženit a nečekat nic; tuten volá po mámě !« ukazovala na malého. — »Dyby moh přivolat svou !« vzdychl Martin hořce. — »Co se stálo, stálo se, vůle Boží!« nutila se žena do pohnutí. »Eště sou, že budou mít taky srče! A šlaku, esli si netroufáš sám řect, sem tu hned já! S prázdnem teký nepřídu ! Že sem drobet hluchá — si ty teký, zrovna burem k sobě !« — Martin zakroutil hlavou s úsměvem. »Neburem !« Mávl rukou. »Ty hluchá, já hluchyj — dyby v noci něhdo bouřil, nebyl by, do by šel vorevrít. . . íčko sem si vzel.« dodával Martin sám z veselá, »že slyší dobře, a když. někdo bouří, musím přece vorevírat sám !«

2. Jedna řeč a jaJcé nedorozumění! Jednou v letě k večeru, bylo tak po spravování, stál přede dvorem na vsi chodské výrostek. Tu jede cestou cizí povoz ; nějaký strýček z dolejších vesnic veze dříví. Dojede, zastaví a volá: »Prašivec vzel, já ztratil někde cestou čubku!« A volá hned na výrostka: »Chlapče, skoč mi kousek zpátky, neleží-li někde na silnici čubka !« — »Čubka?« optal se nedůvěřivé výrostek.— »Čubka!«