Tušim povídáš, že sa budeš žéniť.

Ženil bych sa, dokládal mladý. A bluskňaci 242) na matku olinut sa k fajfě a hledat zatrhlú niť.

A kohož?

Marušu Machalovu ze Lhoty.

Matka chvílu nepravila nic. Až potom řekla:

A tož jak, dyť jí ani neznáš?

Býl sem tam u nich dvakráť.

Dvakráť! — což je to. Co ty si, synku milý, myslíš K nám chodíř tatíček sedům roků, než sme sa vzali. To musíš napřed vědět, co je ona zač, jestli má všeckých pět „pé": pobožné srče, jjracoviíé ruce, pěkná bílú tvář, peněžitú žář, panenský vínek243), tak by243) ju synek za manželku vzal, věrně miloval.243) To do sa už nemože ožéniť doma, ide do cizoty. Nevíš ani, co o ní lidé pravíja, dyž je v cizím místě, ani my jí neznáme, co je zač. Ale já šak ti nebráním . . . Ožeň sa, šak roky už máš . . . Ráda bych viděla, abys býl aspoň ty zaopatřený, dyby na nás Pánbu nrco. doložil. Oeh, ráda!

Matka sa ohia g zástěře a utírala si slze.

No, šak . . . dyž nechcete . . . pravil mladý a zuby mu drkotaly 8U) . . já si jí neveznu.

My ti brániť nebudem, pravíía matka. Vem si, kerú chceš, aby sis na nás nenaříkal, dyby sa ti potom zanelúbila. Och, my ti brániť nebudem, synečku. Vem si, kerú máš rád. Ty s ňú budeš bývaf. A dyby na nás měla byť nějaká — šak což tu už nabudem, člověk si nemože ukíádať hodiny pů — odstěhovali byhme sa do světnice.

To já nechcu. Ona vás bude museť poslújhať, pravil synek přes 245) zuby, jak by býl zlý, ale bylo mu to líto.

Já sa enom bojím, aby ti pámbuopatruj nepromařila, co my sme iak nakandrasili 246) a nazhúžvjali847) a tak sme sa molestyrovali, 'íiB) abyhme vám to dochovali. Víš, jakú sme měli kolikráť »šestořadú«,249) dyž sa neurodilo ani neprodaío a z poščaja250) sme brať nechtěli, raci sme sa úzkobili, lebo to bylo těžko naskládané. Enom si to dobře rozvaž. To néni, synku milý: íť k muzice a potahčiť z robku. To si musíš pomysleť, lešti bys ju moh mět do smrti rád, taják včil. Nehleď na krásu, tá je do času, a ty si ju chceš vzíť na celý život. Musíš si předložit, lešti by si's ju vzal pro její hodnost, dyby nebyla šumná ani mynářova. A to ju musíš napřeď dobře znať. A robu z dědiny si vzíť — třeba je mynářova, je to přeca enom selská roba. Já šak ti jí nechcu zhaňať, ale aby z ní potem nedělali smíchy, a tebe by to mrzelo. Ono, jak je pravda tak, ty měscké děvčice sú včil samé strojeny; práca jím nevoní a za motyku sa stydíja. Jak ty cérky Hořélkovy: motyky jím nosí dívka na pole, a dyž pasů krávy a prší, roztáhnu si paraple, aby jím déšč nesplákl krásu. Takové