Kde oslice vostřejší zrak nežli člověk měla? Tehdáž když Balám větší k Balákovi králi Moabskému jeti, a lidu Izrahelskému zlořečiti chtěl, viděla oslice jeho angela v cestě státi, kteréhož Balám neviděl, a vyhnula se angelu a Pánu svému život zachova'a. V čtvrtých knih. Mojž.: v 22. kapitole.

Který člověk v písmě svatém největší chválu dosáhl? Jan Křtitel: Neb o něm Pán Kristus sám praví u sv. Matouše v 11. kapit.: Zajisté pravím vám, že mezi syny ženskými nepovstal větší nad Jana Křtitele.

Láska. U okýnka. Moja labutěnko bílá, poď blíž k okýnku. — Šak už idu. Ani nevíš, jak tě mám ráda, můj sokolíku.

Dobrej večír, slrýčku, kde máte Majdalenu? — A hen, hnije už (spí) v jizbě. — Ná, Majdaleno, tož ně nebudeš chcet? Po velkej noci bychme se sebrali, ale Hanči to neříkej, já si tě vezmu ji na truc, aby věděla. — Enom ty táhni. Barák ste si prožhrali v kafé, na co se chceš ženit, na tú dlaň? Má recht Hanča, že tě vyhnala, užila by s tebú leda bití a psoty. A včil si di, lebo s tebú dveřa vyrazím.

Stará láska. Podivajú se na tútok ženskú, to bývala moja nevěsta za slobodna. Šak já enom přes zuby sem za ňú chodil, to rodiči z oboch stran sháněli. Mě se velice neviděla (nelíbila), byla vám tenkrát (no kosu ji dat do ruku, a mohla byt smrťú) a včil masem celá ople-skaná a celá omládla. Šak ona se nezarnoří, ona vám biřtlu lebo guláš na puti nesní, přej pohňusky (zbytky) jest nebude. Dycky pečínku. Byl bych se měl při ní dobře, no nemělo to byt.

Ženitba. Ná, Veruno, že přej nebudete svadbu dělat. — Ba, milá brachu, už je po tem, zakázal ohlášky. — Ná, co se mu tak najedná zmrzela? — Ja, dyť se mu nezmrzela, plakali oba dva, rádi sa ruajú velice doposavad. Ale on si tak všecko rozmyslel a tož vám od první ohlášky chodil jak zmňatenej, že budu neščasní, že raci skočí do Dunaja a takovú nám mlel a že teho nechá. Domlúvali srae mu, sestra, co má Zárybnickýho, došla povdá: »Jozífku, milej Jozífku, na co to pomýšlíš, co to povídáš ! Dyť bys mohl sednut jak vták do klece, hodnú ženu bys měl, spořádánu a ty na Dunaj smýšláš !« Všecky sme s ním plakaly a na to došla ona, on chytňa ju okolo krku véélice začal naříkat: »Ludmilko, moja milá drahá Ludmilko, neber si mě, na věky budeš neščasná, zřekni se mně. Pomysli, co z nás bude, sme ešče děcka a už sa ženíme. Co bude z našich dětí, esli já nebudu moct pracovat, enom si to považ, Ludmilko moja drahá.« Ona ho mosí mět velice ráda, taky s ukrutečným placem mu po vdal a : »Milej Jozífku, udělej, jak míníš, ale já se tě ne-zřeknu nikdá. Esli si mě vezmeš a budeš stonavej (churav), já tě budu věrně opatrovat, esli teho necháš, já na tě nezapomenu, a dycky se za tebe