do jeho smrti, 8. května 1885. Jest to doba, ve které, až na menší práce olomoucké, česky více neskládal; ale i jinak není těch vzpomínek takových, aby osvětlovaly celou jeho osobnost.

Křížkovský nemluvíval vůbec o sobě, tím méně ke mně, hochu; když jsem povyrostl, nebylo Křížkovského v Brně (od r. 1872) a za návštěv byl jen dvakrát svědkem mého dirigování veřejného.

Jen dvě vzpomínky trošku poodhalují roušku jeho skladatelského myšlení. Byl jsem u něho, jsa hochem asi llletým, s notami. Hrál cosi. »Abych si poslechnul!« Zpíval a hrál při tom na klavíru. Jakási smutná písnička — cosi o hrobu. »Jak se ti líbí?« Nevím, co jsem odpověděl. Skladatel asi chtěl znáti úsudek — »nepředpojatého«.*) Druhá z mých vzpomínek. Myslím, že již hochem, jsem improvisoval. Po zkouškách donášel jsem Křížkovskému noty do jeho bytu. »Abych prý zahrál, tak co mi napadne.« Sedl jsem si ke klavíru a hrál. Že jsem se již tehdy těm »kvintám« vyhýbal, věru jsem nevěděl. »Abych se tak úzkostlivě nerovných« nebál.

Výtečným byl P. Křížkovský dirigentem. Nikdo, kdo pod ním zpíval, hrál, nezapomene na jedinou ze skladeb jím nacvičených. Tak do hlubin duše, tak po výrazu cizí duše, cizího skladatele, nedovedl nikdo sáhnouti, tak směle, jistě, jako on. Promiňte, když sděluji obrázek z kůru Králové kláštera, na kterém taktovkou vládl. Do dnešního dne slyším z Greda D moll mše Michala Haydna, to úsečné basso continuo. Vidím Křížkovského, jak mrzutě, podrážděně na p. Höniga,**) našeho contrabasisty na kůře, z pod svých brýlí vyhlížel. Chudák, p. Honig, nebyl s to vyhověti ani Michalu Haydnovi ani Křížkovskému, tím méně, když i varhaník, p. Hanáček***) na »lomeném pedálu« nemohl přijíti z místa. P. Barochovi. +) na kůr donášeli jeho housle, panu Rudišovi bylo třeba jeho oblíbené housle připraviti; oba byli primisté na kůře. Byl sice smyčcový orchestr v obyčejné neděle dosti chudě obsazen, podobně i foukací nástroje oboe, pozauny byly jen ve zvláštní svátky — ale za to my zpěváci v předu na levé straně kůru! Nás byla hromádka jistých pěvců. Hlasy denním zpíváním lahodné a jisté jako flauty: nás řídit — to byla úplná zbytečnost. My měli oči do předu, ale jistě uši do zadu : my slyšeli každý hlásek švitořivých houslí za sebou; měli jsme radost z p. Štrosa, když vám tak o zvláštní svátky lkal na svojím oboe. Křížkovský též neřídíval a hrál na vyvýšeném místě violu. Na kůře bývali i hosté. Slč. Hřímala, sestra známého skladatele, ve význačné dny, tak o velkonocích, zpívávala sopránová sóla. P. Pěta měl příjemný tenor; s radostí jsme chodili k němu se vzkázáním, »aby přišel« a zároveň »s pozváním k obědu«. Ano, tehdy jsme jistě zpívali k slávě Boží, ale též ku své radosti!