rouchem básnickým v Kytici v »Záhořově loži<. Lid slezský vypravuje si v Podvihově, vesnici asi 1 1/2 hodiny na jihovýchod od Opavy, takto:

»Jel jeden sedlák do světa. Když byl juž kus cesty v poli a ku poledni se blížilo, koně mu na ráz zoslali stať, a nemohl ani tam ani hef, ani hot ani čihyj, ani dál ani zpátky. Co včil? Ohlídá se na všecky strany a nevidí žádného. Stoje hodnou chvilku, rozmýslá se, co včil mám robit? Jak se ještě jeden ráz ohlížel, uzřel myslivce. Myslivec za ráz ku němu přistoupil a řekl: »Dáš-li mi o čem doma nevíš, pomožu ti, že vozem pohneš; ale krví se mi musíš zapsat'.«

Sedlák rozvažoval: »0 čem bych doma nevěděl, jaký bych to byl hospodář?«

»No tuž néchtam, já se podepíšu.« Rozříznul si na jedné ruce malíček a krví se podpísal. Koně sami od sebe se pohli a jeli, a myslivec před očima jeho zmizel. Cestou pořád mu v hlavě vrtalo, co by to doma bylo, o čem by nevěděl?

Za nějaký čas přijel do dom. Jak vešel do světnice, hrubě se ulekl. • neboť uzřel synečka na kolébce, o němž nevěděl. Zarmoutil se hrubě a plakal. Všeci se ho ptali, čemu pláče, ale on žádnému nepověděl. Chlapeček rostl; protože se doma dobře učil, dali ho do škol. Když už byl velikým, stěžoval si kněžím a známým, že otec jeho vždycky pláče a nechce říci proč, až je to každému luto. Jeden velebný pán, který byl jeho učitelem a dobrým přítelem, pravil študentovi: »Víš, ty, co? Jak přijdeš domů, řekni otcovi, až sem přijde; u mně že musí vyjeviť, skrz jaké příčiny on doma naříká, a nechce povědět; já mu poradím.«

Doma otec prozradil synovi, co se stalo, že ho nechal ďáblovi do pekla zapísať. Syn se zarmoutil, a šel sám k paterkovi, a řekl mu, že je zapsaný ďáblovi. Velebný pán praví: »Synku, ty musíš jíť do pekla pro ten zápis. Připrav se, než odejdeš, jak na smrť. Jdi k svale zpovědi a sv. přijímání, potom vezmeš sebou svěcenou krejdu, svěcenou vodu a prut. Jak tam přijdeš, musíš kole sebe udělat kolo svěcenou krejdou, pokropit svěcenou vodou, požehnat so svatým křížem a šastnout na bránu. Kříž musíš mít sebou. Dobře si to pamatuj, abys něco nezapomněl !«

Študent připravil se, jak měl poručeno, a šel. Když ušel kus světa, blížil se k lesu. Lidé mu povídali, aby nešel dál, že nebude živý nazpátek, že tam zbůjník, který každého zabije. Ale on na tu řeč nedbal a ubíral se dál, až přišel ke zbůjníkovi, který na něj volal: »Stůj, chlapče! Co tady chceš, kaj jdeš?« Študent odpověděl, že jde do pekla pro svůj zápis. »Že do pekla? Dám ti, synku, pokoj, ale něco mi zrobíš. Pojď se mnou do jeskyně.« Tam doslal pokrmy, co měl nejlepší a pít též co nejlepšího, i samého nechal na posteli a sám si lehl na zem. Ráno, jak stanuli, dal mu na cestu jídlo a peníze a pravil mu: »Zoptej se, jaké v pekle Madejovo lože?«

Študent poděkoval a slíbil, a šel ku té pekelné bráně. Jak ku ní došel, tak ním cosi velice zatřáslo. Skok zrobil kolo kole sebe svěcenou krejdou, potom svěcenou vodou kropil, svatým křížem žehnal, tři rázy