proutkem šastil na bránu, a ta se otevřela. Študent skok kropil svěcenou vodou a ten co otevřel, křičel: »Nehaž lim kamením a pověz, co chceš?«

»Přišel jsem pro svůj zápis.»

Přiletěla velká houfa ďáblův, a žáden zápis neměl. Pravil jemu od té brány: »z těchto žáden ho nemá«. Študent nemeškal a zas kropil svěcenou vodou, až ten od té brány křičel. Hned přišla druhá houfa, a zas neměli nic; tak kropil tou vodou, až všecky houfy přešly, a zas nedostal nic. Tu študent ještě víc kropil, až zas ten u té brány křičel, že aby „neházel tím ostrým kamením, že to hrubě bolí. Za chvilku šel pomalučky ten ostatní ďábel s tím zápisem, celý chromý, špotavý. Jak ho uzřel, začal jej kropiť, a on s těla svého strhl ten zápis a praští mu s ním mezi nohy: »Tu ho máš.« Skok ho lapnul, skoval, a zas kropil svěcenou vodou, až ďábel křičel: »Co pak ještě chceš?« »Chci viděť Madejovo 1 o ž e.«

Za ráz mu ho přinesli a pravili: »Tu ho máš a dej nám už pokoj.« Jak na ně pozřel, sebral se a utíkal pryč. Brána pekelná se zavřela. Když přišel ku tomu zbůjníkovi, pravil mu: »Bratře, Madejovo lože je strašné, že hrůza vykládat'. Lože je ostré, samé jehly, nože, břitvy, špendlíky a pichlavé nástioje.«

Zbůjník se zarazil: »Co já včil si počnu, já jsem ten Madej, co zabíjím a obírám lidi.«

Študent jemu radil: »Zasaďte prutek suchý do země, kde bydlíte, a polévejte jej slzami. Eli se bude zelenať a jabka nésť, máte naději, že Pán Bůh vás přijme na milost, neboť u něho jest velké milosrdenství.« Zbůjník poděkoval za radu, rozloučili se, a študent šel. Když milý syn přišel domů, všickni se divili, jak též ještě přišel živý?

Syn položil zápis na stůl a pravil: »Tatínku, už je s várna dobře, neplačte, tady je ten zápis.« Otec se zaradoval, že to všecko tak dobře dopadlo. Študent zas šel do škol a študýroral na palerka.

Když už byl dlouho knězem, jeden ráz musil jet s Pánem Bohem přes ten les, kde ten zbůjník býval. Jak jel nazpátek, ptal se kočího: »Eli též öul tu vůni, jak tam jeli přes ten les?« »Cul jsem, velebný paterku,, ene nevím odkud' šla.« Jak na to místo přijeli, kočí zastavil. Velebný pán mu praví: »Jdi se podívat, co to tak voní.« Kočí poslechl. Jak přišel hodný kousek od kalesy, uzřel velký strom, a na něm krásná jabka. Hned zdvihal ruku, aby jedno utrhl pro velebného pána, ale cosi volalo: »Nesázel jsi, proto netrhejU Kočí se ulekl a běžel ku velebnému pánu a vykládal mu, co viděl a slyšel. Tuž velebný pán šel sám. Jak přišel ku stromu, jabka samy spadly, a z jabloně vyletěla bílá holubička, která mu děkovala, že ji vysvobodil.

V té si zpomněl paterek, že jest to místo, kde býval zbůjník, s kterým se potkal, jak šel pro zápis, a že ta jabloň stojí tam, kde Madej sadil prutek. Co si tak rozmýšlí, jabloň se rozpadla v popel.«