tilo. Uměl se Váca přičiniti, uměl spořiti, a že provozoval živností víc, bylo jen proto, že důmysl i dovedné ruce jeho dovedly se vpraviti záhy do jiného, když první a druhé vázlo. Tak milý Váca, když si pospravil »boudu«, dlaň políčka s loučkou, dělával obyčejně plátno. A zosnoval i sdělal vzorkované pestré látky ženským na sukně, >jen se třepetíly«. Váca stavěl plotny, dával do nich trouby a po zednících »mistřích« je opravoval, nedělaly-li dobrotu. »Štípil« stromy po sadech i doma na prodej. Když bylo pokdy, spravoval hodiny a ještě »leccos tak škrabal«. Dvakrát za rok loučíval se s Chodskem. Přede žněmi »chodil na žeň« do Bavor a později »na chmel do Lutriján« (Horní Bavory). Ale tu nebýval Váca prostým žencem. V cizině obmyslili jej důvěrou, že mu svěřovali vybrati a sebrati doma na tu práci lidu, kolik bylo třeba a koho sám Váca chtěl. Váca býval pak vůdcem. A aby proto přece dělal v cizině člověka, brával na sebe do Němec jen sváteční šaty. A ta Vácova paráda způsobila mu jednou veselou příhodu. Selka »v Lutrijánech« povšimla si jeho šatu a chválila si; »Váco, jste vy chlapík! A je hezké, že tak dbáte na sebe: Ve všední dni tak býti vystrojen! To bych chtěla teprve viděti, v jakých asi šatech si chodíváte ve svátek!« »To si myslím, že v pěkných!« zalhal rozpačitě Váca a myslil prý si při tom: »Němkyně jedna s Němkyní: dyjť je vidíš!«

5. Hejták zechtěnda. Mlýny nemívají o hejtáky nouze. Sejdou se mléči, přijde občas na noc krajánek, slovo dá slovo, člověk slyší o světě a chvíle uběhne, jako sotva kde. Tak bývalo i v kterémsi chodském mlýně. A mezi hejtáky míval mlýn zvláště jednoho, vojáka starého, jenž tam býval »pečenyj vařenyj«, ale velký s ním mívala mlynářka kříž. Kdykoliv zůstala sence prázdná a on v ní sám, »zechtěnost« mu nedala, a voják starý prohledal troubu a bylo-li v ní co na zub, vše omlsal. »Aspoň kdyby počkal a nevosmělal šecko napřed!« žalovala mlynářka mléčům jemu do očí. Ale stará vojna jen se vysmála. Tu však jednou přece jeden z mléčů vymyslil a slíbil mlynářce pomoc. Hejták »zechtěnda« chlubí val se rád a často, co kde na vojně jídal. Jednou vyprávěl zas, ústa plná slin, jak si v Mainzu pochutnali na drštkách, jakých před tím a od té doby zas ne, nikdy už jich nejedl ... A ty vychválené drštky pomohly mu do pasti. Mléč, který to slyšel a slíbil mlynářce pomoc proti zechtěndovi, dovolil si od ní, aby mohl při ní něco si na plotně přivařiti. A vařil. Vařil drštky. A vařil a vařil ku podivu dlouho, vařil, ale nejedl. Když zechtěnda hejták za šírání přišel, drštky v tepJé troubě uschované pěkně voněly. A bylo, jako bývá ve mlýně: Mléče s mlynářovou chasou volá co chvíli mlýn, mlynářka vyšla za hospodářstvím . . . Když se první z domácích vracel, viděl už jen, jak si zechtěnda utírá ústa. Nechali ho ten den. Teprv nazítří šeptali, jak drštky chutnaly, a dostali zas lhostejnou výsměšnou odpověď, že dobře. Ale přestal se zechtěnda smáti a sáhl si bezděky na žaludek, jakoby ho tam tlačilo, když mu řekli, že nejedl drštěk, nýbrž — staré kožené kalhoty »skopovice«. Od té doby prý ani vedle trouby ve mlýně nesedal.