Nové lidské dokumenty z Moravy.

Legrútí. Ná, co ten Janek si to notuje za pěsničku? — Učí se, dyť je legrútem. To on si sám skládá: »Dobrý maso, to já rád, hezký holky taky rád« a takový mele jednostejně ze svěj hlavy. — Enom ty mlč, Vincku, a nežaluj. Ty zasej samý rechtorský: »Písně dcery ducha mého« atd. — Sak letos neuslyšijú pěknýho zpěvu. — Ná proč? — Je tu celých pět legrútů a po těch nic. Jeden je jak skrček, enom očiska mu vidět a ti ostatní nejsú moc odchodlejší od něho. Ale pookajú až na rok, až já budu legrútem, takriška, já budu vyzpěvovat, kosířky si narazím, že takových žádnej chlapík nebude mět. — Kruci, Vincku, nedo-paluj! Takovej skut bude si dělat z legrútú smích. Jak tě drapnu, Suješ. — E dyť to on vás enom škádlí. Ná, proč nemáte, Vincku, letos pěkný kosířky? — Ja, v tuto dobu majú enom legrúti folk, ti nestrpijú u jařiny lebo podjařiny (do osmnácti let podjařina, od 18—19 let jařina) kosárka, draps mu ho a nesmí ani ceknút. Enom co dostáném ve dvoře rebulací (renumeraci), štrosa si kupím, skovám do truhle a z jara, cakryška, se na mě podívajú. — Jaký rebulací? — To dostaneme každej z deset rýnských na novej rok, indá to nebývalo. Aji rohovýho dostáváme, korunu z kusá, my ve futerni.

Nemoci. Rozáro, tetička přej ti umírajú. — No přej, idu tam. — Poručili ti něco? — Leda ty dluhy, dyť strýček o všecko ich omámili, na každej veksl se moseli podepsat, tož majú obá tolej, co nic. — Ná, eo jim bylo, dyť byli furt jak Rus, ešče toť prořezovali turkynisko. — No sak, s tým turkyniskem si tak posvítili. Navalili si nosu a stávaja s ňú, cosi v nich prasklo, přej se jim plíca utrhli a spadli jim, a tož tak s tým klenpírovali. — Ná, dyť majú krávy, proč vláěejú nose pod starosť? — Já říkám, že nekerý ty ženský provádějí enom honoru (pyšní se) s terna nošama, kerá větší tá větší a potom se strhajú.

Tož Verunka vám stone? — No, ba slone, celej špitál je u nás, všecky štyry najednú lehly. Kačence už je lepší, ale jak říkávajú: Nemoc dyž nevezme, aspoň pokazí. Takový dobrý ditě to bylo před tú nemocú, a včil je vám zlobivá, že néni možná; furt se šklebí (pláče), esli jú něco v tú ránu nedáte, dupe nohama a tak vám vyvádí. — Já sem hned' po-vdala, že budu lidi stonat. Najednú nebylo brablca (vrabce) v dědině ani k spatřenu. Dyž zapadnu nemoce do dědiny, uletijú všecí brabci.

Karty. Pořad nás o ůu vragnal (prosil o dceru), sliboval hory doly, no tož sme mu ju dali. On je dobrej člověk, je pravda, chytrej taky. Dyž donde mezi lidi, porozprávět umí o všeckým, dyť furt leží v knihách a v těch cajtunkách, ale co je to všecko platný, to co má v hlavě, podsadit na dluhy nemože, ani rohlík (housku) si za to nekupí. Jak holt si člověk karty zamiluje, je zle, se zbaví všeckýho.