Dyž rozkazač načítat deset, ptái sa starosta poznov: Tož kerý býl tým rádním?

Až rozkazač chytil druhého za lémec, tož z něho vylezlo, že to byí Martin Adamišů.

Dyť já sem to chťéí řécť, naplakal Francek, ale oni ňa strašili, do to poví, že dostane.

No, vidiš. A tož dostát, do nepověďél. Podruhéj nedbaj řečí. A do ta strašit?

Toť Pavel Gajdošíků.

Tož sa už neceb a běž g maměnce, nech ti to ofúče. Machala pustil Francka ven, a ten zmývál 308) jak z horku kašú, ani sa neohléd.

Tož panu rádním štyryadvacet, kazovál starosta. A už nemusíš rádňovať letos, dyž budeš měť službu na rok vybránu.

Rozkazač si vzal druhů hůlku ; první už byla rozstřapená.

Dyž sme mašírovali ge Praze, pravil, poktádaja Martina na lávu, povolávaly na nás děvčice : »Ať se práší!« Tož : ať se práší!

A už sa prášilo. Při dvacátéj křičáí Martin, že už je pětadvacet.

Máme čítať poznov ? ptal sa rozkazač. Vidiš, ty zezihlavo,309) přeca sem sa ti dostál na kozu. To máš za to, co's ně ten roh popízdřit.310)

Potom dostál ešče Pavel Gajdošíků dvanást a vartéři po patnásti.

Ale tatom synků to nebylo v duh, promlúvali aj veřejně v hospodě.

Tanu, šak ňa udajte, pravil Machala, chcete ji měť syny v kremi-nále. Víte, co je to: předskočiť člověka v noci na cestě a obrať ho o peníze? Móžete byť rádi, že to tak ostalo pod škřidíú.311)

Tož tým jich stal,312) už byli s tichu.

V nedělu po téj pan farář zhodíl z kazatelnice : Jana, syna opatrného a rozšafného měščana a súkeníka Křupaly, a Mariju, céru opatrného a rozšafného mynářa Machale.

To bylo řečí, dyž šly roby z kostela. Tetky strkaly hfavy dohromady, taják ovce, dyž je jím horko, a tož to bylo : Trty — frty, po-ščajte nám štvrti.313) Galétčena sa pro Jánka Křúpalce nenavěřila na-chváliť a včil by naň byla psí hlavu strčila, dyž mu nemohla pichnúť céru. A u Šviráků sa z nevěsty smíla: Veť préj to bude jakýsi híúpý kot selský, dyž je z dědiny ; ono, jak sa praví, sedlákovi dycky motyka z krku trčí.