jsem jemu toho trpěti již nemohl, a nejprve pěknými slovy jako otec jeho napomínal, on mně ta nejhorší slova odpovídal, kdež již déle zdržeti se nemohouc, jeho potrestati příčinu slušnou jsem měl, mně se pokaždé sprotivil, hůlku, na kterou jsem se podpíral, z ruky vytrhl, ji před očima mýma k potupě, an se na to lidi dívali, roztloukl a pryč zahodil, ani na tom dosti nebylo, za vlasy mne nejednou nežli mnohokráte popadl, je vyrval a ještě k tomu i na zem mnou házíval, tak že od takového hození a potlučení několik dní v lůži ležeti a sobě odpočinouti jsem musel, při tom mně otci jednouc tykajíc, zrádců starejch, kluků, a jiná lehkovážná slova (co se ani psáti nedá) nadával, a to ne jedenkráte, než mnohonásobněkráte se se mnou od toho bezbožného syna mně stalo. Nad to nade všechno kord svůj vytrhl, mne ním probošti nepochybně že jest snad mínil, tak že pokaždý před ním do světnice se reterirovati a dvéře před ním zavříti a je držeti čeládce dáti musel, ani ještě na tom dosti nemíval, nemoha se na mne dobýti, do dveří bodl, píchal a sekal a »poď, zrádce starý ven« křičel. Jako i také jednoho času kůl z plotu vytáhl a pudu-li k němu, že mně tím kolem hlavu rozvrátí, přede všemi lidmi, jak poddanými i cizími, v statku Štětkovicích se dívajícími mne tupil a odpovídal. Bratra pak svého vlastního Rudolfa, mého nejmilejšího syna a v starosti mé opatrovníka, když mne otce svého zastával, do něho se dal, jeho bil a tlouk, i také s kordem dobytým a bandytkou honil, tak že před ním utíkati a skrejti se musel, ani na tom ještě dosti nemíval, vezma flintu naproti oknům a světnici mé otcovské se stavěl a naměřoval volajíc: »O sakramenti, poďte sem někdo krokem, mám s váma něco mluviti« volával. Potomně před lidmi se chlubil a mluvil a se zaklínal, aby ho všichni čerti vzali, že kdyby byl kdokoliv z okna koukl, že by ho byl zastřelil, a to tak ne jedenkráte, než mu stokráte učinil. I nemohouce již déíeji od takového nepodařilého zlosyna nešlechetnosti snášeti, resolviroval jsem se nejprve statek Vosle-chov prodati, a potom koupíce zase jiný statek Stětkovice řečený, domnívajíce se, že se týž zlostný syn snad polepší a upa-

Socha sv. Václava pod dubem ve Stochově. (Fotogr. Jindř. Koula.)