matuje, co jest činil a zlosti té přestane, i týž statek Stétkovice také prodati jsem musel, poněvadž bez toho nechtěl býti, nežli abych jemu tu jeho mateřskou legitimu vydal, stále mne hrdlil a sužoval. Kdež koupíce ode mne paní Rozenfeldová týž statek Štětkovice a již se i do něho stěhovala, týž pak lehkovážný syn ještě na tom dosti neměl a spokojiti se nechtěl, nýbrž dadouce já mé věci dohromady snášeti a se stěhovati též chtíti, mezi děvečky na podkroví vyběhl a tam s nimi co nejhoršího mohl, z lehkomyslnosti své začínal. Křik nemalý byl, až všichni lidé paní Rozenfeldové, kteří její věci tehdáž tu přistěhovali a z vozův skládali, co se to křičí, poslouchali. Kdež vy-jdouee já na to podkroví, abych ty křiky přetrhl, žaloby s pláčem od děveček jsem slyšel, tomu zlosynu domlouval, on pak beze všeho proti otci respectu mně otci svému se spro-tivil a popadnouce mne za vlasy, z těch všech schodů a z toho podkroví dolů mne strčiti chtěl, že jsem pak božským opatrováním stranou sebou hodil a na půdu upadl a lidi se k tomu sběhli a mně od pádu pomohli, a tak od sražení krku a hlavy jsem retován byl. A když jsem jemu již jeho legitimu mateřskou odvedl a dskami zemskými mne vykvitoval, ani toho času v domě mém v Praze ležícím před ním pokoje mívati jsem nemohl, nýbrž toulajíce se po Praze do půlnoci, i někdy déleji, domů na odpočinutí nepřicházel, potomně na dům tak ukrutně tloukal, až jsou se všichni zděsili, co se to děje, pak že mu hned hospodař aneb hospodyně z domu otevříti, až jsou se oblekli, nemohli, hospodáře kordem bráti chtěl a jeho manželku pral a pohlavkoval.« Odkázal mu jen 100 zl.

Svatováclavský relikviář ve Stochově. (Fotogr. J. Koula.)

Dne 21. ledna 1696 kšaftoval v Kolíně Jan Fridrich z Ottenfeldu a ustanovil dědicem skrovného statečku svého bratra svého Jana Krištofa z Ottenfeldu, JMC. panství Kolínského a Poděbradskéhc »hufjakra« (dvorního myslivce), ač měl dceru jedinou Annu Terezii, provdanou za kteréhos Čejku z Olbramovic, o níž praví ve kšafte : >Dceře má Anna Terezie z Ottenfeldu nechtíce mne jakožto otce svého vlastníhc v ničemž poslouchati, nýbrž mne opustíce vedle vůle své, jak se jí dobří líbilo, živa byla, aniž v mé těžké nemoci nikdy mne nenavštívila, tírr méněji jakou povinnou službu prokázati nechtěla, i také beze vší vědomosti a povolení mého v manželství vstoupila, z těch podstatných příčir jí všeho dědictví svého, na čem koliv takové záleží a se nyní nebo budoucně vynajíti moci bude, zbavuji a prázdna činím, k němužto ab^ žádného práva neměla, v tom má dokonalá a poslední vůle jest.«