Mluva dětská.

V každém národě vedle mluvy dorostlých, mluvy spisovné ještě jest mluva malých. V ní stopovati lze prvky mluvy vůbec, jest si v rozličných řečech bližší než řeč dospělých, ba v některých svých výsledcích jest kosmopolitická. Zajímavo je, jak se brzy srozumějí děti rozličných národností.

Dítě pozvolna rozšiřuje svůj pojmový obzor nejprve nejbližšími názory, nutnými potřebami. Po druhém roce teprve vtrušují se slova řeči spisovné, vytlačují později mluvu dětskou, až konečně škola jich pomíjí. Nejlepší slovník mluvy dětské sestavily by chůvy, větší dítky, jež při obcování s maličkými vhodně řeči dětské umějí upotřebiti. Škola vliskuje dětem slova nová, před tím neslýchaná dítětem : »otec, matka, strýc, sestra, pokrm, nápoj«, při čemž učitel musí ovšem znáti mluvu dětskou a míst ní mluvu lidovou. Nezapomenu nikdy obrazu zděšení dítek, když jsem vypravoval dětem 1. třídy v Poličce, jak chutné jsou krůty, což tam má význam »ropuchy«.

První okolí dětské poskytuje také první názory, prvá slova pro ně. S jakou radostí uslyší rodiče první slabiku >*a< neb »fa«, jež se pak radostně zdvojuje.

Mluvidla dětská také nejprve vyslovují á, oá! Že řeč jest naučená věc, o tom není pochybnosti. Člověk osamocený mluvil by asi jako hluchoněmý, jen hluchotou od narození stížený.

Nečlánkované zvuky vyslovují vychovatelé dítěti, až ozvou se prvá slova : máma, tata, táta, teta. »Tála« říká dítě zprvu každému, zejména mužským. »Mamou« nazývá dítko svou živitelku, tedy matku, kojnou, chůvu i každého, kdo ho živí.

Osoby, které dítě jmenovati se naučí, jdou asi tímto pořadem : mama, tata, teta, nána (chůva), b á - b a, mnohem později d ě - d i táti, Jaja (Jaroslav), Máňa (Marie), Nána, Tona, di-di (dítě). Z jmen zvířecích zní vše napodobením: m é (koza), b é (ovce), haf, mjau neb öiöi neb ö i č i č í, b ú, h ý-h ý (kůň), p i p i (slepice), huš (vepř). Jistá dívenka chtějíc, abych nakreslil prasátko, říkala ififa (do chlívka).

Z prvých svých potřeb jmenují dítky věcd: pa-pa (pokrm), b r m - b ř m (nápoj), e b a (chléb), mimi (panenka).

Nelibost neb ošklivost jeví dítě slovy é, b é (»je to bekaný«, říká chůva), co se mu líbí, je činčí. Příjemné, teplé naznačuje »á«. Dítko naučí se hroziti slovci ty ty ty! (Právě tak luž.-srbsky, ale slovensky: nono !) Hladí maminku se slovy má, má, má.

Dítko mluvívá obyčejně o sobě ve 3. osobě. Ono papá, bumbá, hačá, dada či hajá, e - e - é, cuná (ručinkama), t a n a n á. Nejrozšířenější a kosmopolitické jest přání pokrmu slovem ham-ham aneb