pití b u m - b u. Později také písá, jede hyhyhy, hatou hat, hapá (upadne). Dělá pán-pán (stojí, stůnká), hy-hý (jede), h a m-h a m (jí). Když něco trpí, má b e b é (sloven, bibí, luž. bolka ! aw !).

Musíme ovšem rozeznávati mluva dětskou a mluvu chův, kterým je něco činčané, jiné bekané, které konejší: hajá pupů, nerozumně strašívají, že přijde bubú (bubák), sloven, bobo, luž.-srb. buwak, bobak, slovin. bav! bav! Nezřídka slýcháme u dítěte zkomolené, kusé sloveso n a ! (tu máš!). Chůvy říkají nehezké »tu malá« neb na Poličsku určitěji »tu měla«. Zásoba hlásek dětských jest nepatrná; kromě samohlásek, z nichž nejčastěji ozývá se á, slyšeti b, č, d (f), h (ch), j, m, n, p (s neb š), t, v. Některých hlásek potřebují matky (chůvy) k naznačení jistých stavů. Do teplé koupele klade dítko vyslovujíc „á", jež pak i dítko říká. Jinak zní á, když dítko šatem přikryté odkrývá, jako by je vítalo „á\" Dětská mluvidla sama se nastrojí dle vzoru matčina při foukání na horkou kaši „ff". Výdechem „ch I" jako by se dítko zahřívalo ; pozorujeme již u nejmenších, že rychlým dýcháním pronášejí „chchch", jako by pospíchali „5"' napodobí dítko po huse neb dle sykotu vroucí vody na plotně. Když odhání mouchu nebo ptáka, říká po chůvě : fša! neb š! Na kočku volá ččč! Z počátku se ovšem tento zvuk nedařívá. Dítě klade dosti dlouho místo r — j, 1, v, místo k — t (dlejcálet), místo č — c (dedecet).

Nejlépe se srozumí dítě s dítětem. Často pozoroval jsem odrostlejší děvčátka, jak se dorozumívala s malinkými. Slovenské dítě ukazovalo : Miau, hav, gag (husa)! Řeč chůviček jest obsáhlejší; jmenují se tu zmateně : tatínek, maminka, hoch, holka, Nána, Máňa, dědeček, babička, tetička, strýček, didinko, panenka, pejsek, holoubek, kočička, kravička, koníček, ťutinka. Zvonek cinglá.

Dítě spinká, stůnká, bumbá, papá, tananá, něco je bebá, bebinká, cuná, písá, mrnká, ono bacá (bije), hapá. Při poskoku říká : >HopasaU Chůva říká něco rychle utrhnuvši : »I čuc (macku).« Něco je bekané, činči, činané, hajs (horké, z německého). Dítě udělá kululú, halu hy, pambu (zaplať Pán Bůh!), trará ! tútú ! pác ! bác ! »Hajá pupů!« zpívá chůva nemluvněti, které pak hajá či n y n á. Malé dítky tázány : »Jak se máš, Pepinko?« Ukazují posuňky, ručkama vrtíce : »Tak, tak.«

Až do školního učení zná sice dítko představy mnohé, ale s jinými, totiž s dětskými jmény. Škola obyčejně teprve poskytne dítku slova: otec, matka, syn, dcera, bratr, sestra; nenahrazuje hned všecka slova dětská, jako panenka — loutka, čárka — přímka, ač již uvádí tolik nových představ: tečka, čára vodorovná, svislá, hláska, písmena, číslo, číslice, jméno a j., že věru rozumný učitel jen zvolna přibírá slova spisovné mluvy a zejména pojmu odtažitých, maje stálé zření k zásobě slov, jaká žáček přinesl si z domova. Děti venkovské mívají jinou zásobu slov, než děti městské ; slovníček dětí zanedbaných bývá obyčejně velmi sporý, ač zase vykazuje slova, jichž dítě z pořádné domácnosti nezná.