Ach, takto, musím řécť, ona sa ke mně má pěkně. Poslúchá, a dycky enom: maměnko, a jak bych toto, manaěnko, a co mám s tým udělaí. O svěj křížem slámy nepřeloží.324) To naša Hanča, tá už je svých myslí. Tá sa nic neptá a uděíá si, co chce, jak chce. Ale včil musím řécť, také od Maruše cosi podchytila. Tanu nechce sa dať přeštekovať325) od nevěsty. Tož poslúchajú jedna přes druhů. Toťkaj tatik pravil mladém, préj, synku, my sme mezi tyma našima robama včil taják zaprodaní, pořád' spoiu šucholíja326) cosik, a my nic nevíme. Ale ten sa smíí: šak préj Maruša ně to všecko poví.

No, vidiš. Tož to je nevěsta k pohledání. Enom s ňú pěkně zachoď a nevaď sa s ňú, jak něco zle udělá, aby neztratila chutě do práce. Dyž má člověk do něčeho chuť, tož všecko ide od ruky.

Ach, šak já s ňú zachodím, taják z malovaným vajcem. Z prvšku Hanča sa na ňu kolikráť oképila,327) až sem jí musela vyhřešit Tanu, byla zlá, že sa musela ze světnice stěhovat Volila328) si tam prv taják princezka, a včil tam bývajú mladí. Ale Maruša k ní dyjky pěkně připrávjala, tož Hanča sa potom sama uhaňbila a včil sa slúchajú, taják by kole prsta otáčál.

Tož ty si včil jak na kraji v nebi.

No, věřte ně, tetičko, nakandrasila3'-19) sem sa, aj zle sem sa na-měía dosť na světě, pjala sem od mali, až ně oči na vrch lezly, ale toťkaj v nedělu sem si tak sama rozmýšlala: Můj ty milý, věčný Bože, za-slúžím-yž si já to? Ale šak dyž je člověkovi nájlepší, dycky aby čekal, že sa to naraz přeškobrtí.

Ja, tak, jak ten Hanšpigl330) dělal: dyž šél do kopca, smíl sa, že půjde potom s kopca, a dyž šél s kopca, plakal, že bude museť íť zasej do kopca.

No, já šak nevím, de sa to v těch naších cérkách bere. Cheu íť na vodu, jedna ně bere putny, druhá vážky.331) Stavjám hrnec do kamen, Maruša ně vychytí vidlice, nesu spinu vyleť, na pů cestě ně Hanča vydře zřízek z ruky, až sa popluskáme. Už sem jím toťkaj vyhřešila. Jářku, děláte se mnú jak z nejakú herfónkú. Nájlepší si hačnu na stolec a krmte ňa : křř-křř !33'2) Jářku, dyť by ňa lidé pomlúvali.

Enom dyž je viděť lásku jednoho ge druhém a móže člověk úbyť v pokoji, naplakala tetka. Och, co člověk čehosi musí zezobať na světě, co musí vystát

A co, snad! vám zasej cosi podělali ? vyptávala sa Křúpalka.

Ach, cérko, mám já to pořáď jednaké s němá. Co ne-jeden, to druhý ně hledí ublížit' a enom dyž ně móže něco na příku333) udělať. Och, tak